Dioxinový skandál se Česku vyhnul. Jen prozatím!

Skandál kolem rakovinotvorných dioxinů v jídle pokračuje. V sousedním Německu dosáhl obřích rozměrů. Nás by nemělo ukolébat zjištění, že se kontaminované jídlo do českých supermarketů nedostalo. Jde o obecnější problém. Nejprve to byla německá vejce, poté byly zjištěny dioxiny v drůbežím mase a nyní byly jedy zaznamenány německými úřady i v mase vepřovém. Nejde tady o žádnou maličkost. Dioxin je jed, jehož intenzivní působení na člověka dokumentuje například tvář bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka.

Na dioxinové aféře je paradoxně alarmující právě to, že aktuální zprávy o jejím vývoji nejsou nic nového pod sluncem. V posledních zhruba deseti letech se vyskytla v Evropě celá řada podobných skandálů, na jejichž začátku bylo závadné krmivo hospodářských zvířat (podobné šoky již zažila Itálie a Belgie). Za skandály obvykle stojí chamtivost producentů. V aktuálním případě přidávali výrobci levné průmyslové tuky do krmiv pro chovná zvířata místo dražších přírodních tuků. Ti, kteří tak činili vědomě, jednali cynicky a bez skrupulí.

Společným rysem všech skandálních odhalení bylo to, že se po pár týdnech zase hladina veřejného mínění zklidnila natolik, že už po tématu neštěkl ani pes. Nepoctiví průmysloví výrobci krmiv si mohli oddychnout – taktika zapírání, poté průtahů a nakonec tichého vyčkávání až kauza utichne, obykle zafungovala. Klíčem k úspěšnému zametení skandálu pod koberec je umění přesvědčit média a veřejnost o tom, že se jedná o jednotlivé pochybení, o omyl, který se už nemůže opakovat. Ti, kteří se systematicky snaží o jasnější pravidla pro ochranu spotřebitele bývají označeni cejchem regulačních euromaniaků, nepřátel svobodného podnikání a volného obchodu.

Je načase uvědomit si, že krmivo pro hospodářská zvířata je součástí potravinového řetězce, na jehož konci sedí spotřebitel s vidličkou a nožem v ruce. Zatímco jsou výrobci potravin v EU podrobeni přísné kontrole, pro výrobce zvířecích krmiv stejně intenzivní kontrolní mechanismy neplatí.

V souvislosti s monitorováním toho, kam vlastně byly německé potraviny s mnohonásobně překročenými limity jedů vyvezeny, jsme byli svědky toho, že ve sjednocené Evropě není zcela jednoduché ani rychlé tyto skutečnosti zjistit. Tady se jasně ukazuje, že v podmínkách jednotného trhu EU není vhodné nechat na jednotlivých státech, aby v kontrole potravního řetězce postupoval každý na vlastní pěst. V současnosti EU pozoruje vývoj debaty mezi zemědělskými experty Sedmadvacítky. Evropská komise by měla přestat být pasivní a začít jednat dřív, než se vynoří další podobný skandál.

Konkrétních opatření je více: od dobrovolných kontrol výrobců krmiv až po zpřísněná pravidla pro výrobní postupy. Produkční cesty živočišných a průmyslových tuků by měly být od sebe striktně odděleny, aby nemohlo dojít k jejich promísení. Jelikož bylo v konkrétních případech nejnovější dioxinové kauzy již prokázáno, že se nejednalo o nešťastné náhody, nýbrž o chladný kalkul producentů, je nasnadě, že by členské státy měly prověřit trestní důsledky pro viníky. Jistotu spotřebitelů by rozhodně posílilo zavedení povinných identifikačních etiket také pro drůbeží, vepřové a skopové maso – obdobně jako je tomu v EU u hovězího. U skotu byly po výskytu nemoci šílených krav v roce 2000 etikety o původu, chovu a porážce jednotlivých kusů zavedeny povinně. Transparentnost je konec konců v zájmu Evropské komise, poctivých výrobců i spotřebitelů. Skandály vyvolávají paniku, která pak vede k plošným zákazům dovozů z jiných členských zemí a dlouho trvající nedůvěře spotřebitelů. To má pak devastující účinek na volný obchod a jeho výhody.