Americký čtyřhvězdičkový generál David Petraeus převzal v neděli velení mezinárodních jednotek NATO v Afghánistánu. V jeho projevu při přebírání velení logicky zaznělo odhodlání vyhrát válku nad povstalci: „jsme tady, abychom zvítězili!“. Dá se ale vůbec válka v Afghánistánu vyhrát? Tuto otázku si klade čím dále více lidí znepokojených sérií špatných zpráv z nekonečné války s Talibánem. Na Afghánistánu si přece vylámali zuby Sověti a před nimi i Britové. Jediný, kdo si tuto hornatou a drsnou zemi dokázal podmanit, byl Činghischán a to je už hodně dávno.
Pozornost světové veřejnosti se opět obrací směrem k Hindukuši poté, co byl americkým prezidentem odvolán Petraeusův předchůdce generál McChrystal. Důvod? On a jeho bezprostřední podřízení si pouštěli pusu na špacír před reportéry a vyjadřovali se nepřijatelně o americké vládě. Vrchní velitel v Afghánistánu je tedy nyní vyměněn, ale navýsost kritická situace v zemi trvá. Nový velitel s bohatými zkušenostmi z Iráku zdůraznil, že McChrystalova strategie a taktika boje proti povstalcům je v zásadě správná a že není třeba ji měnit. Tomu ale stav země neodpovídá.
Násilí v Afghánistánu totiž dosahuje nejvyšší intenzity od roku 2001, kdy Američané jako první vstoupili do války proti Talibánu. Jenom za poslední měsíc padla víc než stovka spojeneckých vojáků. Talibánu se daří se stále přeskupovat a útočit na nečekaných místech. Často se zdá, že jsou to právě jeho bojovníci, kdo převzal v nepravidelném způsobu boje iniciativu.
Skutečnou slabinou celé afghánské operace je příliš vojenský přístup Západu. Afghánská vláda prezidenta Karzáího nemá důvěru vlastních obyvatel, protože jim nedokázala zajistit ani elementární ochranu a zásobování. Prezident a jeho rodinný klan mají zřejmě jiné zájmy, než cílevědomě budovat místní samosprávu. Není vyloučeno, že oficiální vládci v Kábulu, kteří i po zmanipulovaných volbách požívají naší podpory, mají podíl na drogových výnosech z produkce opia. Vojáci NATO často nebojují jen proti Talibánu, ale taky s lokálními povstáními proti Karzáího správě.
Povinný optimismus Západu dostává stále větší trhliny a pomalu ale jistě se v zemích NATO zabydluje dojem, že se hledá vhodná exit strategy, důstojný způsob, jak se z Afghánistánu stáhnout a neztratit tvář. Pro USA je tato válka dosud nejdelším konfliktem v historii a Američané čelící navíc doma hospodářské krizi jsou už válkou smrtelně unavení. Ptají se, proč vlastně 150 tisíc amerických vojáků nasazuje v afghánském pekle svůj krk. Není divu: po newyorských útocích z 11. září 2001 stála za rozhodnutím George W. Bushe táhnout do Afghánistánu touha dopadnout Usámu Bin Ládina, kterého Talibán nechtěl Američanům vydat. Těžko říct, co je s Bin Ládinem nyní. Buď je už dávno mrtvý, nebo se schovává někde v horách mezi Pákistánem a Afghánistánem. Po tolika letech války a pátrání po nejhledanějším teroristovi na světě už málokdo věří v jeho dopadení.
Dosavadní představa, že porazíme Talibán, poté předáme vládu Afgháncům a postupně se stáhneme domů, zatím v realitě nefunguje a fungovat ani nemůže. Proto není jiné cesty, než hledat politické řešení situace a sankcionovat Karzáího mafiánské způsoby vládnutí. Západnímu společenství by už nemělo z mnoha dobrých důvodů jít o to, válku s Talibánem a Al-Kájdou vojensky vyhrát, protože to ani není možné. Bez důvěry civilních obyvatel ve vlastní vládu a bez fungující místní samosprávy se vítězství konat nebude. Doufejme, že tyto poznatky nové velení spojeneckých sil promítne do svých plánů.
