Česká politika vůči Izraeli potřebuje korekturu

Česká republika ve světě platí za bezpodmínečného podporovatele Izraele. Při nedávné návštěvě židovského státu to potvrdil český premiér, když mimo jiné ještě před jakýmkoli pokusem o nalezení shody s evropskými partnery prohlásil, že Praha v OSN nebude hlasovat pro palestinskou žádost o uznání za členský stát. Dle Nečasových slov je Česká republika přesvědčena, že „jakýkoli jednostranný krok pouze poškodí mírový proces a nebude k němu příspěvkem“. Zlatá slova! Jsou beze zbytku pravdivá, ale měla by se aplikovat na obě strany sporu. Pokud nám leží na srdci osud blízkovýchodního regionu, měli bychom být důslední a nevystavovat izraelské vládě bianko šek.

Izraelský premiér Netanjahu sice před OSN tvrdí, že usiluje o mír s Palestinci, ale zároveň jeho vláda oznámila stavbu dalších více než tisícovky bytů ve východním Jeruzalémě, a to pouhých pár dnů poté, co blízkovýchodní kvartet (USA, Rusko, EU a OSN) vyzval obě znesvářené strany k dalším mírovým jednáním. Jinak než jako provokaci nelze tento izraelský krok (který je dle OSN nelegální) nazvat.

Izrael svou nesmiřitelnou osidlovací politikou nejen torpéduje úsilí mezinárodního kvartetu o obnovení dvoustranných jednání, ale zásadně ztěžuje postavení americké administrativy. Obama přislíbil Izraeli jednoznačnou podporu při projednávání žádosti Palestinců o uznání od OSN. Nyní si musí od izraelské strany nechat všechno líbit a není divu, že stále více pozorovatelů pochybuje o tom, zda Američané mohou v konfliktu sehrát roli poctivého zprostředkovatele.

Nejnovější plán na výstavbu dalších osad odsoudily Spojené státy i šéfka diplomacie EU. A nejen to, tradičně zdrženlivé Německo se také důrazně ozvalo s kritikou jednostranné provokace ze strany izraelské vlády. Česká diplomacie však mlčí a to je chyba. Izrael je pro nás důležitým partnerem (v nové zahraničně-politické koncepci je dokonce označen za „strategického“ partnera), ale to by nemělo znamenat, že budeme lhostejní k tomu, jak se Tel-Aviv žene do izolace. Izrael (lépe řečeno jeho současná vláda) má podle všech indicií strach z míru a svou nesmiřitelností škodí sám sobě.

Osidlovací politika ve východní části Jeruzaléma má očividně směřovat k tomu, aby toto svaté město zůstalo židovské. To je však nebezpečná představa, protože Jeruzalém je svatým městem nejen pro židovské věřící, ale také pro muslimy a křesťany. Je silně pravděpodobné, že Izrael si svým postupem nechtěně „vyrábí“ další sympatizanty a bojovníky na straně militantních islamistů.

Vzhledem k poslednímu vývoji kolem tzv. arabského jara nastal pro Izrael nejvyšší čas, aby hleděl nalézt společnou řeč s umírněnými silami na obou stranách konfliktu. Skuteční přátelé židovského státu by měli toto doporučení klást izraelské vládě na srdce. Českou diplomacii nevyjímaje.