Konzervativci jsou vítězem britských voleb a nabízejí jednání o koalici Liberálním demokratům. Pokud se David Cameron stane britským premiérem, bude muset nově zformulovat svou evropskou politiku. Bude nucen řídit se zájmy státu a nikoli strany. Dokud byli toryové v opozici, jejich euroskeptická rétorika byla možná v pořádku. Zájmem současné Velké Británie ale není „splendid isolation“, kterou známe z dějin 19. století.
Británie Evropskou unii potřebuje víc než kdykoli v minulosti. O tom, že bylo po pádu železné opony třeba radikálně přehodnotit britský odstup od evropské integrace, se přesvědčila již celá generace politiků. Největší zásluhu za návrat Londýna do centra rozhodování o evropských záležitostech má bývalý premiér Tony Blair. Bylo by hrubou chybou podceňovat současné chladné vztahy mezi britskými konzervativci a politickými lídry Evropy. Kontakty konzervativních špiček s klíčovými pravicovými politiky EU jakými jsou Angela Merkelová či Nicolas Sarkozy jsou sporadické a málo vřelé.
Konzervativci se v Evropském parlamentu dopustili neomluvitelné krátkozrakosti, když vystoupili z lidovecké frakce (EPP-ED), která je tam nejsilnější politickou silou (mimo jiné v ní pracují europoslanci německé CDU/CSU a francouzské UMP). Místo podílu na moci v tomto hlavním a tradičním proudu evropské politiky dali přednost založení vlastní nové frakce Evropských konzervativců a reformistů, která čítá pouhých 54 poslanců. Tím sice získali nějaké parlamentní posty navíc, ale jinak prakticky eliminovali svůj význam. Řada z britských konzervativních europoslanců šla do nové frakce jen s velkou nelibostí a na výslovné přání stranického šéfa, který chtěl uspokojit europesimistické křídlo v domácí politice. Proč ta nelibost? Jedním důvodem byl již uvedený pokles politického vlivu v Evropském parlamentu, který díky Lisabonské smlouvě posílil svůj význam. (Na pokles vlivu a existenční závislost nové frakce na „přemlouvání“ jednotlivých britských poslanců Davidem Cameronem si s obdivuhodnou upřímností postěžoval i šéf europoslanců za ODS Miroslav Ouzký v časopise Respekt č. 2 z ledna tohoto roku.) Dalším důvodem je podivná společnost ve frakci samotné: kromě toryů (25 europoslanců) tam totiž sedí již jenom nacionálně konzervativní zástupci polské strany Právo a spravedlnost (15), česká ODS (9) a ještě pět více či méně eurofobních jednotlivců z dalších pěti zemí.
Evropská strana lidová je oproti tomu zásadně proevropská a to jejím poslancům umožňuje ovlivňovat dění v Unii. Je nyní otázkou, zda si David Cameron bude moci v pozici britského premiéra dovolit ponechat své europoslance v izolaci obklopené lidmi z ODS a PiS, kteří sotva kdy definují svou práci v Evropském parlamentu pozitivně. Jejich politikou je stálé kritizování návrhů ostatních (k blokování naštěstí nemají dost sil). Není proto vyloučeno, že se Cameron pod tlakem vládní zodpovědnosti rozhodne pro nějakou formu zpětného začlenění svých poslanců do lidovecké frakce. Ve prospěch změny dosavadní politiky britských konzervativců vůči EU také hovoří proevropský program liberálů, kteří jsou potenciálními koaličními partnery konzervativců na domácí půdě.
Tradičně zdrženlivý vztah Britů k evropské integraci měl v minulosti své historické a geografické důvody. Dnešní EU ale již není tím Evropským společenstvím z doby Margaret Thatcherové, kdy bylo možné záměry kontinentálních partnerů jednoduše zhatit vetováním. Aby byla národní politika v dnešní rozšířené Unii úspěšná, musí být schopna hledat konsensus s ostatními a utvářet většinové koalice při hlasování.
