Boj proti daňovým únikům. Světí účel prostředky?

Česká média přinesla zprávu, že poslední rok byl rekordní v počtu českých firem, které se rozhodly přesídlit do tzv. daňových rájů. Střízlivé odhady hovoří o více než 11 tisících společnostech, které takto obcházejí naše daňové předpisy. Jak je možné, že podnikatelé valem odcházeli i přesto, že dostali modrou šanci? Daně byly přece sníženy, částečně zjednodušeny (i když slibovaná A4 s daňovým přiznáním se nekonala:-), a tak by přece měli podnikatelé podle neoliberálních pouček začít plnit státní kasu s větší chutí. Místo toho ale utíkali z Česka ještě rychleji než dřív. Proč? Protože řada nespokojených podnikatelů bude vždy tvrdit, že jsou daně příliš vysoké a systém příliš komplikovaný. Daňová konkurence mezi státy nemůže jít do nekonečna a naše země by s Bermudami nebo Belize ani soutěžit neměla.  

Problém daňových úniků má očividně širší souvislosti a trápí nejen nás, ale i daleko vyspělejší země s efektivnějším státním aparátem, než je ten český. Státy mají určité závazky vůči občanům, kterým musí pomocí vybraných peněz dostát. Rozpočty přicházejí touto praxí o miliardy a státy proto hledají možnosti, jak těmto únikům zamezit prostřednictvím mezinárodních smluv.

V sousedním Německu právě hoří spor o to, zda by měl stát využít nabídky od soukromých osob, které ilegálně získaly data o možných daňových únicích. Konkrétně je na stole nabídka nosiče dat s více než tisícem údajných daňových delikventů. Odměnou za cédéčko s ilegálně opatřenými informacemi má být 2,5 miliónu eur. Nabídka to je lákavá, protože odhady mluví o sto miliónech eur, které by po odhalení deliktů mohly do státní pokladny připlynout. (Německo již jednou v roce 2008 zaplatilo za kradená data podobného charakteru z Lichtenštejnska.)

Má to ale háček, protože nákupem kradených informací se dostává stát do pozice spolupachatele a navíc odměňuje z daní občanů zloděje. Je to obhajitelné? Ano, protože existuje taková trestná činnost, kterou lze odhalit jedině za pomoci informátorů z podsvětí. Takovou praxi přece policie běžně používá. Tento pohled na věc zřejmě v Německu nakonec převáží. Kancléřka Merkelová se již vyjádřila ve prospěch nákupu těchto kradených informací. Opoziční SPD je také rozhodně pro. Odpůrci nákupu kradených dat jsou ale rozhořčeni a tvrdí, že stát by měl spíše spolu s ostatními zeměmi tlačit na daňové ráje, aby spolupracovaly. Státy G20 a s nimi i OECD už označily boj proti daňovým rájům za jednu z priorit.

Evropská unie by v tomto ohledu mohla také leccos podniknout. Tak například Lichtenštejnsko i Švýcarsko se brání zuby nehty tomu, aby se musely vzdát bankovního tajemství. Ulité nezdaněné peníze v jejich bankách jim ročně přinášejí miliardy. Co na tom, že kvůli této praxi čelí z mnoha stran kritice? Lichtenštejnsko ani Švýcarsko nejsou žádné izolované ostrovy. Jsou odkázány na volný přístup k trhu EU. Zejména Švýcarsko potřebuje náš jednotný trh pro své zemědělské produkty a pro rozmanité služby v oblasti pojišťovnictví, správy nemovitostí ad. Buďme napříště při jednání se Švýcarskem a Lichtenštejnskem obezřetní a chtějme jejich ochotu tam, kde nás bota tlačí. Vynutit si vstřícnost Baham, Kajmanských ostrovů nebo Belize půjde jistě obtížněji, ale ve spolupráci s jinými státy bychom měli mít určité naděje i tam.