Třetí díl minisérie o filmové tvorbě v muslimských zemích je věnován kinematografii Turecka, při jejímž objevování se člověku až chce vykřiknout, že Turecko do Evropy patří...
Alí - hlavní hrdina tureckého filmu Son Osmanli Yandim Ali© WonderPhil Productions
Tedy filmově rozhodně ano. V současné turecké kinematografii sice můžete vystopovat pár prvků, jež jsou k nalezení třeba v Indii, Íránu, nebo Egyptě, ale k evropské (přesněji balkánské) tvorbě mají moderní turecké filmy svými tématy, atmosférou i vizuálním pojetím nejblíže. K současnému stavbu tureckého filmu ovšem vedla divoká a strastiplná cesta, odrazily se na něm totiž všechny útrapy a vojenské převraty, které stát od svého založení prodělal.
Stejně jako v případě Íránu dorazila kinematografie do Turecka (jenž bylo tehdy ještě centrem Osmanské říše) jen pár let po svém vzniku, ovšem až do 50. let prodělávala obtížný proces hledání vlastní identity a zápolení s hospodářskými potížemi země, výrazně posílenými jeho prohrou v 1. světové válce. Ve filmu se odrážela i počáteční konzervativnost turecké společnosti, takže dlouhé roky v zemi nepůsobily žádné muslimské herečky a ženské postavy hrály téměř výhradně Arménky.
Od té doby však průmysl až do 70. let výrazně expandoval a v Turecku vyrostla místní obdoba Hollywoodu – Yeşilçam. Šlo v podstatě o jméno jedné istanbulské ulice, která se stala sídlem mnoha filmových studií a slovo se tak vžilo jako neformální označení celého mainstreamového průmyslu.
V této éře vznikly stovky filmů (cca 200 každý rok) různé kvality i různých žánrů. Vznikaly jednoduché komedie, dramata, ale i akční filmy a samozřejmě též poněkud svérázné nápodoby západních hitů.
Na konci období 70. let však v tureckých domácnostech rostl počet televizorů (a později i videorekordérů) a zájem o kina klesal. Nic dobrého pro film nepřinesl ani převrat generála Kenana Evrena v roce 1980. Z této doby pochází největší část trashových plagiátů hollywoodských hitů, což jsou (bohužel) u nás nejznámější zástupci tureckého filmu. Nejbizarnější je jistě Dünyayi Kurtaran Adam (1982), známý také jako „Turecké Hvězdné války“. Do otřesně natočeného filmu je opravdu mnoho záběrů z amerických Hvězdných válek nastříháno, hudba je přitom vykradená z Indiana Jonese… V ulítlosti nezaostává ani parafráze na Ramba jménem Korkusuz (1986), nebo předělávka E.T. Mimozemštana Badi (1983).
Ve stejně době však vzniklo i několik kvalitních snímků – například slavné drama Uçurtmayi Vurmasinlar (Don’t Let Them Shoot the Kite, 1989) nebo vůbec nejoceňovanější turecký film a držitel Zlaté palmy z Cannes - Yol (Cesta, 1982)
V 90. letech začal turecký film odumírat a veškerá pozornost diváků se upnula na televizi, jenž stále opakovala snímky ze zlaté yeşilçamovské éry. Filmaři soustředění v televizním průmyslu se však s prudce rostoucí modernizací země připravovali na triumfální návrat do kin a v roce 2001 se jim to skutečně podařilo s komedií Vizontele. Od té doby doby turecký film zase vzkvétá a dosahuje vysoké úrovně po technické i umělecké stránce.
U místního publika jsou oblíbené převším bláznivé a vizuálně bohaté komedie (jimž kraluje slavný komik Cem Yilmaz) jako je parodie na americké sci-fi snímky G.O.R.A. (2004), rozpustilý o obrazově bohatý snímek Hokkabaz (2006), nebo bláznivý Recep Ivedik (2008).
Vážnější a kvalitnější proud představuje kupříkladu režisér Çagan Irmak, tvůrce komerčně veleúspěšných a přitom filmařsky sofistikovaných dramat, jako je Babam ve Oglum (2005) nebo Issiz adam (2008). Zvláště druhý zmíněný film zaujme netradičním způsobem, jakým režisér zkoumá charaktery a způsob života moderních Turků – to vše navíc v extrémně působivých exteriérech exotického Istanbulu... Islámem (resp. některými myšlenkami súfísmu) se zase zabývá vynikající drama Takva (2006), v němž je starý, uzavřený a pobožný Muharrem uvrhnut do ruchu vlkoměsta, kde dojde na konfrontaci jeho náboženských ideálů s každodenní realitou.
Malé pozdvižení způsobil v Evropě drahý akční snímek Kurtlar Vadisi Irak (Údolí vlků, 2006) inspirovaný stejnojmenným seriálem a věnující se americké invazi do Iráku. Film obsahující plný arzenál protizápadních předsudků, v němž jsou američtí vojáci představení jako naposilované krvelačné bestie, se setkal s velkých úspěchem u turecké omladiny v Německu, ale část německé vlády z něj příliš nadšená nebyla, volala po jeho zákazu a označovala jej za antisemitický (to si asi odvodili z jedné záporné postavy židovského lékaře) a antiamerický. Sami Američané přijali Kurtlar Vadisi s daleko větším nadhledem a přiléhavě jej označili za „tureckého Ramba“. Z mého pohledu jde v podstatě o obyčejný béčkový akčňák, který je antiamerický stejný způsobem, jako je Rambo antisovětský.
To válečný snímek Nefes: Vatan Sagolsun (2009) naopak představuje kus precizní filmařiny a v příběhu o boji malé skupiny vojáků turecké armády s militantní 'Kurdskou stranou pracujících' v horách Jihovýchodní Anatolie rozvíjí studii psychiky vojáka uprostřed válečného konfliktu.
(Trailer k tureckému válečnému filmu Nefes: Vatan Sagolsun)
Zapomenout by se nemělo ani na úspěšné turecké režiséry z artových a experimentálních vod. Tím nejznáměnšjím je Nuri Bilge Ceylan (Uzak, Üç Maymun) a uspěchem na Belrinale se zviditelnil i Semih Kaplanoglu se svou trilogií Yumurta (2007), Süt (2008) a Bal (2010).
Turecko je v rámci muslimského světa jednou z nejmodernějších a nejsvobodomyslnějších zemí, takže je v něm od 70. let legální i pornografie. Erotické snímky se dříve nesly spíše v lehčím, komediálním duchu, ale v roce 1979 si kultovní status vysloužil hard-core snímek Öyle bir kadin ki. Během vlády Kenana Evrena ovšem byla pornografie opět na čas zakázána a mnohá omezení na ni uvalila i v současnosti vládnoucí konzervativní strana AKP pod vedením Recipa Erdogana.
