V první části této malé minisérie jsem si posvítil na kinematografie Jižní Asie. Tentokrát se posuneme trochu víc na západ, abychom se dozvěděli, že Írán vlastní jednu z nejoceňovanějších světových kinematografií vůbec. Její artová část je přitom světově proslulá, zatímco tu komerční v zahraničí prakticky nikdo nezná.
Tak trochu jiný mulláh Rezá v íránském filmu Marmoulak
Írán je zemí, která se už v dobách starověku vyznačovala jedinečnou kulturou a součásný íránský film rozhodně kulturní pověst své země nekazí. Ba naopak – iránská kinematografie není jen tou nejoceňovanější mezi muslimskými zeměmi, ale mnohými kritiky a publicisty je též považovaná za jednu z nejdůležitějších a nejkvalitnějších národních kinematografií vůbec. Místní filmovou tvorbu jde přitom dělit podle několika kritérii – na předrevoluční a porevoluční, komerční a artovou, či oficiální a ilegální.
Filmová technika se do Íránu dostala krátce po svém vzniku a tamní umělci s ní dlouho točili podobné filmy, jaké vznikaly například v Indii (obě země v počátcích hraného filmu čerpaly ze svého literárního dědictví a pestré mytologie) a které se vlastně ani příliš neodlišovaly od zbytku světové produkce. Vedle klasických melodramat a detektivně laděných thrillerů se někdy v 60. letech (opět tak jako ve většině ostatních zemí), začala rodit i svébytná umělecká vlna za jejíhož typického zástupce je považován snímek Gaav (Cow, 1969).
Ačkoli v jiných muslimských zemích (Pákistán, Turecko) měly státní převraty na filmovou tvorbu často zničující vliv, íránský film se po Islámské revoluci v roce 1979 naopak vydal cestou větší osobitosti a důrazu
na uměleckou kvalitu. Částečně i proto, že tvůrci se dostali pod nátlak cenzorů a museli se proto uchýlit k metaforickým vyjádřením, namísto explicitnosti. Období největší slávy porevolučního filmů nastalo v počátku devadesátých let, kdy se ve vekém začaly objevovat na prestižních světových festivalech, vyhrávaly jednu cenu za druhou a získaly si srdce západní kritiky i mnoha festivalových diváků (včetně českých).
Klasické „vývozní“ artové filmy z Íránu se vyznačují komorností a jakýmsi těžko popsatelným působivým filmařským básnictvím se skonem přecházet až v přepoetizovat, což je vlastnost, jakou bych si dovolil vytknout třeba známému snímku Gabbeh (1996). Smysl pro poetickou, citovou a smyslovou prezentaci světa Íránci kupodivu neopouští ani když se věnují smutnému období íránsko-irácké války.
Z významných režisérů lze jmenovat třeba Abbase Kiarostamiho, zviditelněného především úspěchem jeho filmu Ta'm e guilass (Chuť třešní, 1997) na festivalu v Cannes. Českému divákovi budou jistě povědomé snímky Majida Majidiho jako například Bacheha-ye aseman (Božské děti, 1997) či Rang-e khoda (Barva ráje, 1999). Ostatně právě Majidiho Božské děti, dostatečně zpopularizované nominací na Oscara, lze použít jako ukázkový příklad schopnosti íránských tvůrců postavit na jednoduché zápletce (zde malé drama chudého chlapce, který ztratil boty své sestry a musí se s ní tedy dělit o své vlastní) a neokázalých formálních postupech neobyčejně emotivní a mnohovrstevnatý snímek.
Významný a v ČR nikoli neznámý je i kurdský režisér Bahman Ghobadi, autor filmů jako Gomgashtei dar Aragh (Marooned in Iraq, 2002) nebo Lakhposhtha ham parvaz mikonand (Želvy mohou létat, 2004). Naposledy se zviditelnil mystifikačním polo-dokumentem No One Knows About Persian Cats (2009), v němž se věnuje teheránské undergroundové hudební scéně. Film se točil nelegálně (sám režisér byl donucen odejít do exilu) a zatímco na Západě se s úspěchem promítá, v Íránu je dostupný jen na černém trhu.
Mezinárodně známé a oceňované íránské filmy (jichž jsou desítky až stovky) jsou však mnohdy v zemi svého původu zakázané a po finanční stránce páteř místního filmového průmyslu netvoří. Od toho jsou tu komerční filmy určené pro místní mladé publikum, které jsou naopak téměř neznámé (a nedostupné) v zahraničí.
(Americký trailer na íránský film Božské děti)
V této komerční tvorbě lze nalézt kopie amerických filmů, jednoduché eskapistické komedie či vládou placenou prorežimní propagandu opěvující úspěch Islámské revoluce, či mučedníky v časech íránsko-irácké války. Íránský mainstream se svými sklony k míšení žánrů a okázalým, expresivním herectvím bývá někdy přirovnáván ke komerční tvorbě Indie, ta je ale daleko dravější, barvitější a modernější, takže by spíše sedělo srovnání s komerční kinematografií Egypta či jiných arabských zemí. Značný ohlas mezi íránskými diváky si získal propagandistický (a pro evropského diváka taktéž poněkud trhlý) válečný snímek Ekhrajiha (2007), za jehož režii je zodpovědný známý ultra-konzervativní aktivista Masoud Dehnamaki.
Naopak příkladem inteligentní a ambicióznější komerční tvorby může být Marmoulak (The Lizard, 2004) – „dramedie“ o uprchlém vězni, který se skrývá v pohraniční vesničce v přestrojení za mulláha a ačkoli nevěří v Boha a ani neví, jak se vede modlitba, zanechá v životech veničanů daleko pozitivnější stopu, než všichni ostatní duchovní, kteří v Íránu mluví i do počítačů a Pulp Fiction. Snímek ve své době vytvořil nový divácký rekord, přestože se promítal jen jeden měsíc – nakonec v něm vláda rozpoznala některé protirežimní narážky a zakázala jej.
V Íránu ovšem krom oficiální produkce v kinech a televizi existuje i rozsáhlý černý trh, na kterém jsou k dostání všechny zakázané - domácí i zahraničí - filmy, včetně těch, které se v zemi do běžné distribuce nedostávají. Vládní cenzura silně omezuje veškerou západní tvorbu a označuje ji za nástroj manipulace. Západní filmy se sice občas objeví ve státní televizi, ale to jen v silně cenzurovaných verzích. Velkou oblibu mají mezi Íránci filmy indické, avšak i ty je třeba shánět pokoutně.
Za zmínku stojí, že ačkoli vládní nařízení v několika uměleckých oborech omezují ženy, pro film toto neplatí a v íránské režisérské elitě naopak mají ženy silné zastoupení – pravděpodobně větší, než je tomu v mnohých západních zemích. Jmenovat lze třeba oceňovanou tvůrkyni Samiru Makhmalbaf. Ta svůj první film Sib (The Apple, 1998) natočila v pouhých sedmnácti letech.
