"Od února [TV Nova] nasazuje do vysílání telenovelu, a to navíc zcela atypickou. Titul s názvem Tisíc a jedna noc, který startuje v neděli 6. února, je totiž tureckého původu." napsala Tereza Spáčilová na úvod jednoho z článků na iDNESu. Tím vlastně potvrdila moje podezření, že humbuk, který kolem seriálu "Tisíc a jedna noc" vzniká v českých médiích a na internetu, není způsoben pocitem místních televizních diváků, že telenovely už mají svých pár minut slávy dávno za sebou a neměly by se cpát do večerního vysílání, ale především zemí, v níž byl vyroben.
Şehrazat si zoufá, že ji nikdo nemá rád... TMC Film
Koneckonců česká soap-operová produkce typu Ordinace v Růžové zahradě, Ulice, nebo Velmi křehké vztahy svou přítomností v atraktivních vysílacích časech žádné vzrušení nevyvolávala a rozhodně to nebylo tím, že by vynikala nějakou nadstandardní kvalitou. Když lidem při prohlížení televizního programu padne zrak na spojení "turecká telenovela", zarazí je slovo "turecká", nikoli "telenovela".
Turecko je sice stále oblíbenější turistickou destinací a dlouhé roky se snaží o vstup do Evropské unie, ale ve vnímání Čechů jde, zdá se, stále o zemi velmi exotickou či jednoduše divnou a jakási orientalistická přezíravost je tlačí k tomu, aby i na tamní audiovizuální tvorbu hleděli s očekávám nějaké napůl komické a napůl politováníhodné bizarnosti. Edward Said by si na nich smlsnul.
Pokud jde přímo o zmiňovanou telenovelu, tak ta jde zcela mimo moji pozornost - neviděl jsem ji, dívat se na ni nehodlám a o tom, že by kvalitativně přerůstala své jihoamerické sestřičky silně pochybuji (taky je třeba myslet na to, že v Turecku existují desítky televizních programů a pro ně vznikají desítky seriálů). Nad všemi diskuzemi o této telenovele bych tedy mohl jen mávnout rukou, kdyby ovšem tak často nepřecházely nejen do dělání laciných vtípků (většinou jde o něco s EU, nebo 'tureckými' záchody), ale i do povýšeného pohrdání celou tureckou kulturou.
Právě ona vlna vidlácké posměvačnosti, kdy se někdo s rádoby humornou pohrdavostí vyjadřuje o věcech, o nichž absolutně nic neví mě nakonec vydráždila k napsání tohoto článku. Ono se totiž není čemu smát. A že se současné turecké filmové a televizní tvorbě posmívají právě Češi, to je vlastně docela hořká ironie.
Čeští diváci si možná stále turecký film spojují s neumětelskou trashovou tvorbou 70. a 80. let - především s jejím nejproslulejším zástupcem v podobě tzv. "Tureckých Hvězdných válek"* (Dünyayı Kurtaran Adam) - a jejich pozornosti unikl značný rozkvět, kterým si turecká kinematografie prošla od počátku 90. let a s ním spojená řada mezinárodních úspěchů.
České filmy nedokázaly udržet krok s dobou ani světovým řemeslným standardem a spousta jiných malých evropských kinematografií je, co se týče pozornosti zahraničních kritiků a festivalových porot, výrazně předstihla. Mimo hranice ČR dnes dokáže opravdu zaujmout snad jen Jan Svěrák a několik kultovních tvůrců, kteří si svůj věhlas ovšem získali již v dávné minulosti (Jiří Menzel, Jan Švankmajer).
V Turecku je situace zásadně jiná. To se kdysi mohlo vychloubat prakticky jediným mezinárodně oceňovaným režisérem, levicově orientovaným kurdským intelektuálem Yılmazem Güneyem, ale dnes je na prestižních festivalech i na stránkách filmových magazínů známé díky celé řadě mladých obdivovaných tvůrců - Nuri Bilge Ceylanovi, Rehu Erdemovi, Dervişi Zaimovi, Zekimu Demirkubuzovi, nebo třeba Semihu Kaplanoğlu.
Tvůrci jako Yavuz Turgul, Mahsun Kırmızıgül, Çağan Irmak, Ömer Faruk Sorak, nebo Yağmur a Durul Taylanovi zase dovedou točit působivé komerční filmy plné diváckých atrakcí, kterým zároveň nechybí i kvalita umělecká. To je v současném Česku něco téměř nevídaného.
Ostatně se každý může prostřednictvím jednoho kliknutí podívat na trailery k nedávným snímkům jako jsou Veda, New York'ta Beş Minare, Ejder Kapanı, Nefes, nebo Kurtlar Vadisi Filistin a zkusit je po stránce řemesla a produkčních hodnot porovnat s tím, co nabízí domácí filmaři.
Tisíc a jedna noc asi opravdu ani v devadesáti dílech mnoho nabídnout nedokáže, ale bylo by velkou chybou považovat jednu lacinou telenovelu za definitivní potvrzení pomýleného předsudku, že v Turecku nic zajímavého natočit nedovedou a případně se zemi ještě ignorantsky vysmívat. Chceme-li se trochu přiblížit k poznání nějaké země a rozšířit si kulturní obzory, seznámení se s její kinematografií představuje zajímavou a důležitou cestu k tomuto cíli. A v době platebních karet, internetu a mnoha zásilkových služeb se na ní každý může vydat i bez pomoci místní televize a filmových distributorů.
* "Turecké Hvězdné války" ve skutečnosti představují naprostý extrém i v kontextu tehdejšího tureckého trashe, který ve většině případů ctil alespoň základy filmařského řemesla. Jejich režisér Çetin İnanç se ostatně vyznačoval svou "schopností" natočil jeden celovečerní "film" během pouhých několika dnů. V Turecku té doby ovšem vznikalo až 300 filmů ročně, takže jeho - řekněme svérázná - produkce snadno zapadla.
