Alláh v kraji Matky Indie I. - Soutok dvou moří

Indie hostí jednu z největších muslimských populací na světě - cca 13 - 20 % z více jak miliardy Indů je přesvědčených, že není jiného božstva než Boha (Alláha) a Mohamed je posel boží. Vzhledem k tisíciletým multikulturním a pluralistickým tradicícm Indie mají muslimové v praktikování svého náboženství pravděpodobně více volnosti než v jakékoli jiné nemuslimské zemi, což své vlasti oplácí loajálnosti a výrazným přispíváním k jejímu hospodářskému, politickému i kulturnímu rozvoji - mezi indické muslimy patří válečný hrdina Abdul Hamid, slavný herec Shahrukh Khan, oscarový hudební skladatel A. R. Rahman i obchodní magnát a dobrodinec Azim Premji. Vždyť i jeden z nejznámějších symbolů Indie a skvost světové architektury, Tádžmahál, nechal v indicko-perském slohu postavit muslimský panovník Šáhdžahán.

Akbar Veliký - nejproslulejší muslimský vládce Indie

Soužití muslimů s hinduisty však má i své stinné až tragické stránky - krvavé případy rozsáhlého komunálního násilí, extremismus, diskriminaci, či silnou pákistánsko-indickou animositu, jenž děsí svět skutečností, že obě země s minulostí čtyř vzájemných vojenských konfliktů vlastní jaderné zbraně. Ve všech těchto problémech hraje náboženství svou roli, ale jejich semeniště jdou svou složitostí a komplexností daleko za zjednodušující teze o civilizačním střetu, což je v účelových a podjatých textech, jaké se v západních médiích lavinovitě rozšířily po 11. září, často zamlčováno v zlomyslném očekávání, že znalosti čtenářů o Indii jsou příliš slabé na to, aby mohly být všechny použité intelektuální nepoctivosti a manipulace odhaleny. V této sérii článků si proto kladu za cíl působení islámu a muslimů v Indii ve stručnosti představit - ať už jde o minulost, v níž byli muslimové v Indii dobyvately a vládci, nebo současnost, v níž jsou určitým způsobem znevýhodněnou a některými i podezíranou menšinou.

Dharma a šarí'a

Hinduismus z hlediska islámských představ o náboženství představuje pravděpodobně tu vůbec nejproblematičtější a "nejskandálnější" víru, s jakou se muslimové kdy setkali. Kdyby byli militanté z řad takzvaných "islámských fundamentalistů" opravdu jen důslední vykonavači náboženských příkazů daných Koránem a Prorokovou tradicí, jejich hněv by jistě nebyl namířen především proti USA, ale právě proti Indii. Zatímco islám vyznává přisný monoteismus, v němž je nemyslitelné Boha byť jen zobrazovat či jej přirovnávat k čemukoli pozemskému, hinduisté znají neobyčejně obsáhlý panteon všemožných bohů, do kontaktu s nimi přicházejí právě prostřednictvím "model", čili soch a obrazů, a ve svých rituálech uctívají dokonce i předměty vyrobené lidmi. Že jsou některé starověké indické sakrální stavby zdobeny erotickými motivy (a vzpomeňme si ještě na hinduistickou instituci "chrámové prostitutky", dévádásí) je už jen třešničkou na dortu.

Hinduismus (samotné slovo je západního původu a v indických jazycích nemá žádný ekvivalent) je přitom souborem indické filosofie, mytologie, zvyků, tradic i právních postupů a není tak možné položit žádné ostré hranice mezi indickou kulturu a náboženství. Vlna nacionalistických autorů na počátku 20. století se jednomyslně shodla na tom, že aby byl člověk hinduistou (resp. Hindem, v hindštině a angličtině oba pojmy splývají), vůbec nemusí věřit v bohy ani žádné jiné nadpřirozeno. Jelikož kličovou součástí islámu je zase Bohem zjevený zákon (šarí'a) ustanovující detailní pravidla pro každodenní život, byli někteří intelektuálové přesvědčeni, že náboženská determinace hinduisty a muslimy nepřekonatelně rozděluje. Muhammada Alího Džinnáha, jednoho z nejsekulárnějších a nejwesternizovanějších indických politiků té doby, toto přesvědčení přímo vedlo k založení samostatného muslimského státu.

Ná koí hindú, ná koí musalmán!

V kontrastu s abrahámovskými náboženstvími, která mají svůj přísný řád (a to zejména islám a judaismus) a nárokují si patent na jedinou pravdu (zejména islám a křesťanství), je ale hinduismus neobyčejně pluralistický a přizpůsobivý. Minimálně teoreticky. Skládá se vlastně z tisíců různých sekt a je unikátní svou schopností absorbovat jiné kultury a vykládat si jiná náboženství ve vlastním světle -hinduisté si tak dokáží vedle Rámy a Ganéši klidně zařadit i Ježíše, Alláha, Buddhu, nebo klidně i Aštara Šerana. Proto se islám po příchodu do Indie částečně "hinduizoval" - adaptoval se tedy jak na kastovní systém (tedy naprosto protiislámský koncept), tak na způsoby uctívání Boha, jaké jsou v klasickém ortodoxním islámu považovány za modlářské. Indické i pákistánské muslimky dodnes rády nosí sárí, staví se laxně k povinnosti zakrývat si vlasy a sem tam se i vlní v necudně vypadajících tancích pocházejících překvapivě ze dvora muslimských Mughalů. V Indii se rovněž silně rozvinul súfijský kult světců, jejichž svatyně navštěvují zbožní muslimové i hinduisté.
Sblížení obou náboženství napomohl fakt, že v Indii hrál vždy velkou roli mystičtěji orientovaný súfismus sdílející s hinduistickým nazíráním na svět spoustu společných prvků. Objevovali se tedy muslimští učenci s upřímným zájmem o hinduismus, pro něž jeho vyznavači nebyli jen opovrženíhodnými modloslužebníky srovnatelnými s někdejšími pohanskými Kurajšovci, nepřáteli Mohameda a prvních muslimů. Všestraný perský vzdělanec al-Birúní už v 11. století postřehl, že hinduismus má daleko blíže k islámskému monoteismu než k pohanskému polyteismu, proslulý učenec a básník Kabír ve svém díle zdůrazňoval překvapivé množstvých styčných ploch, v nichž se oba náboženské systémy potkávají a mughalský princ Dara Šikhóh sepsal vlivnou knihu Soutok dvou moří, v níž na základě podobností mezi názory súfismu a hinduistického bhaktismu obhajoval názor, že hinduismus a islám představují kompatibilní a komplementární víry.

Na přelomu 15. a 16. století prohlásil paňdžábský myslitel známý dnes jako Guru Nának, že člověk by měl kráčet po stezce Boží, přičemž Bůh není ani hinduistou ani muslimem, a položil tak základy dnes pátému největšímu světovému náboženství, sikhismu, jehož kořeny vyrůstají právě z islámsko-hinduistické syntézy. Sikhismus převzal z obou náboženství i část terminologie a v jeho svaté knize, Guru Granth Sáhibu, jsou dokonce zakomponovány myšlenky učenců hinduistického a muslimského vyznání.

Sporné dědictví

Muslimský vliv zůstal v dnešní Indii patrný především ve výtvarném umění (indičtí ulemá nebyli příliš nepřátelští k zobrazování živých tvorů), hudby a architektury. Avšak také nejslavnější položky ze současné indické kuchyně mají původ v propojení hinduistického a muslimského kulinářského umění. Vznikla také urdština - jazyk, jenž je vlastně variantou hindštiny obohacené perskými a tureckými vlivy a je významný hlavně díky věhlasné urdské poezii.

Ač vztahy hinduistů s muslimy dodnes fungují na převážně dobré a plodné úrovni, jsou zároveň významně rozčeřovány jak ideologizovanými spory o interpretaci společné historie (jednoduše řečeno, vedou se disputace, zda-li toho muslimové Indii více dali, nebo více zničili), tak agresivními a protisekulárními myšlenkovými démony, jímž je na jedné straně modernitu odmítající islamismus a na druhé straně hinduistický náboženský nacionalismus, nedávající mnoho perspektiv na plnohodnotný život v Indii těm, jejichž víra nevychází z dharmických tradic subkontinentu. Ale o tom až příště.