Tak nějak jsem informovala svět o tom, že se asi vážně zadařilo. No nerada bych to snažení nějak přeháněla – stálo nás to asi tři měsíce čekání, dvě otravné menstruace a určitě ne víc než patnáct postelových gymnastik.
Jo, jsme vážně plodní a to navzdory všem těm předpovědím, že chlapi, kteří dosáhli magického věku čtyřiceti let (což u toho mého bylo před pěti lety) jsou tak trochu odepsaní a že po třicítce to s tou plodností u žen taky už není jako ve dvaceti.
První podezření, že se ve mně děje nějaká neplecha, jsem pojala někdy okolo Vánoc. V tu dobu jsme cestovali po Íránu. Naší cestou jsme se úspěšně vyhnuli vánočnímu obžerství a ještě to nazvali svatební cestou. První červené světýlko mi v hlavě začalo blikat, když se nedostavila menstruace, kterou v mém případě nerozhodí absolutně nic – úspěšně ignoruje jakékoliv časové posuny, únavu či cizí klima. Světýlko blikalo čím dál tím víc, když jsem tvrdým spánkem usnula v jakémkoliv dopravním prostředku až mi z toho spadl hijab. To je v Íránu něco jako kdybyste chodily na veřejnosti v bílém tílku bez podprsenky. No a jistotu už jsem měla ve chvíli, kdy jsem měla po obědě trochu hlad a sežrala dva falafely po sobě.
Oficiální potvrzení přišlo ve chvíli, kdy těhotenský test ukázal dvě čárky. Stalo se tak v pouštním městě Kerman, hodinu pred začátkem roku 2018 a mohli jsme to v tu chvíli tak maximálně zapít čajem. K testu jsem se dostala přes íránskou kamarádku, které jsme svěřili naše podezření poté, co s námi chtěli kouřit vodní dýmku. A protože je Kerman “the city of opium” tak jsme si úplně nebyli jistí jejím obsahem. Podezření na těhotenství se zdálo jako dobrá výmluva jak se vodní dýmce (která, jak jsme později zjistili, byla samozřejmě jen plná nějakého navoněného tabáku) bez ztráty kytičky vyhnout.
Poté, co budoucímu otci svého dítěte sdělím, že si bude muset najít lepší práci, protože nás z učitelského platu nemůže slušně uživit a že má konečně pádný důvod uklidit ten nepořádek v našem jediném volném pokoji a to pokoji na bordel, sahám po telefonu a dávám to vědět svým nejbližším: „Tak to budeš rodit v létě a to budou strašný vedra, to ti fakt nezávidím“, je reakce jedné zasloužilé matky. Optimismus žen, které porodily už přede mnou, mě vždycky fascinoval.
Mámě rovnou zavolám, ale stejně si myslím, že údiv jen hraje, protože už jí to stačila ségra vykecat. Protože ví, že porodnost v naší rodině v budoucnu asi nijak vysoká nebude, reaguje na zprávu o prvním a možná i posledním vnoučeti s nehranou radostí: „To by bylo fajn, kdybys tam měla rovnou dvě. To bys to sfoukla pěkně najednou.” Mou odpověď, že bych pak musela s jedním na potrat nebo ho prodat do cirkusu, přejde taktickým mlčením.
A tímto jsme zdárně zakončili rok 2017. Írán a těhotenství měly jeden vskutku negativní efekt: prvního první ráno mi je na blití aniž bych se na Silvestra opila.
Tento článek byl publikován na mém blogu www.nastekanodoboudy.cz
