Dvojka z tělocviku

Nedávno jsem s mým milým předváděla na kole psí kusy a někdo jen tak podotkl jak jsem sportovně nadaná. To mě vážně rozesmálo, protože mi to hned připomnělo trauma ze školního tělocviku, která jsem prožívala až do konce základky.

Začněme třeba takovým během na 60 metrů. Nevím, zda-li jsem se tolik bála diskvalifikace anebo byla jen pomalá. Každopádně jsem se vždycky odlepila ze země až ve chvíli, kdy už má sokyně měla solidní náskok, kterému jsem se nebyla schopna mým šnečím tempem ani přiblížit natož ho nějak stáhnout. Jak jsem záviděla těm drobným, rychlým spolužačkám, které běhaly šedesátku za devět vteřin. Já za krásných dvanáct.

Podobně mi šly kotouly, hvězdy a šplh. Kotoul mi šel z předchozího výčtu asi úplně nejlépe, ale žádná velká krása to tedy nebyla; dělat hvězdu jsem ze zásady odmítala, protože jsem se bála přepadnutí a vyšplhat po tyči až ke stropu se mi za celou školní docházku podařilo všeho všudy jednou. Tak silný dojem to ve mně tehdy zanechalo.

Největší trauma pro mě byl skok přes kozu. I po těch letech nechápu logiku sportovní disciplíny spočívající v rozběhu, skoku plnou silou na nějaký pofidérní odrazový můstek a následném skoku s roznoženýma nohama přes nějakou zaprášenou obludu. Do téhle situace jsem se ale díky bohu stejně nikdy nedostala, neboť můj výkon končil rozeběhem a zastavení se před odrazovým můstkem. Takhle komedie byla ještě umocněna tím, že jsem byla jako poslední v abecedě, což znamenalo, že jsem si vždycky musela na svých patnáct vteřin slávy potupně počkat.

Podobně jako se skokem přes kozu jsem na tom byla ve skoku dalekém. To jsem sice ještě díky pudu sebezáchovy zvládla doskočit alespoň do pískoviště a nepřizabít se rovnou na betonu, ale žádná velká sláva to nebyla. Tahle otravná disciplína byla ještě umocněna nepříjemným pocitem, že máte písek všude až do konce vyučování. Za nás se nějak na sprchy nehrálo.

Pro spoustu lidí v mém okolí může být překvapující jaká sportovkyně se ze mě v průběhu posledních pár let stala. I když výše uvedené disciplíny stále nezvládám, našla jsem si jiné, které mi relativně jdou a které slušně zocelily mojí kondici. Sice to byla při pohledu na můj rostoucí zadek tak trochu z nouze ctnost, ale to už dávno neplatí, protože vážně sportuji s radostí.  Takže věřte tomu nebo ne, ale ten dlouhán na kole křižující ulice Amsterdamu s bytostí stojící na nosiči za ním, která se ho jednou rukou drží a druhou dává znamení k odbočení, je bývalé třídní nemehlo.