Inspirací pro toto krátké zamyšlení mi budiž dnešní přidání do what´s app skupiny “Hospoda příští úterý“, která byla vytvořena pro pět (!) lidí. Tímto nostalgicky vzpomínám na před-internetovou dobu, kterou jsem ještě letmo zažila
Dobrá, platí to sice jen částečně, protože od mých patnáctin to i pro mě byla díky fenomenální Nokii 5110 doba (polo)mobilní. Telefon jsem sice měla, kredit ale jen občas anebo vůbec, takže mi sloužil maximálně k přijímání hovorů a k hraní hada.
Před dobou mobilní byla – pamatuji-li si na tu dobu dobře – doba pevných linek. A i přesto, že pevná linka nám mohla být tak maximálně dobrá k domluvení schůzky a k jejímu zrušení (pokud jste tedy toho člověka ještě zastihli doma), tak se lidé nějak zvládli domluvit a sejít. Jak to asi před dvaceti lety – bez chytrého telefonu v kapse – dělali?
Chození včas
Nemám to sice podložené žádným výzkumem, ale na základě výpovědi několika pamětníků to prý tak opravdu bylo. No a když se na někoho muselo čekat tak se prostě čekalo dokud nepřišel. Tak jednoduché to prý bylo. V případě pochybností prý stála někde opodál telefonní budka, která sloužila jako záložní plán.
Dnešní realita: nechodím včas skoro nikde. A není to jen můj nešvar – pozoruji to i ve svém okolí. Na druhou stranu se to dozvím většinou včas a nemusím nikde v zimě hledat budku nebo nechávat zprávy u obsluhy v restauraci. No a kreativnější jedinci se zvládnou v rámci čekání zabavit třeba focením svého cappuccina, které opatří nějakým pěkným filtrem a celé to umístí s nějakým oduševnělým komentářem na Facebook.
Rozchod!
Výlet se školou a hodinový rozchod. Přesně za hodinu se sejdeme na tomhle místě a kdo tu nebude ať se dostane domů po svých. Za celou školní docházku si nepamatuji, že by někdo nedorazil nebo se třeba ztratil.
Dnešní realita: rodinný výlet do venkovního skanzenu, okolo patnácti osob. Rozchod a smluvení místa a času. Paralelně k tomu ještě nějaký nadšenec založil what´s app skupinu. Asi kdyby se někomu za ty dvě hodiny zastesklo. Už za pět minut první nadšenci sdělují, kde se právě nachází a co dělají. Následují selfíčka. Skupinu nikdo nezruší a nakonec je jen přejmenována na Rodinný chat. To je tzv. “point of no return“ - nikdo nemá koule opustit skupinu, kde se probírají tak stěžejní témata jako oslavy narozenin dětí.
Ke konci zamyšlení na dobu před-internetovou ještě malá vzpomínka na debaty (povětšinou v hospodách), kterým s příchodem internetu v mobilech definitivně odzvonilo. Dnes už se nemůžete celý večer nad pivem hádat kvůli něčemu, co nikdo u stolu na sto procent neví. Vždycky se totiž najde někdo, kdo Vám znemožní rozvíjet konspirační teorie, protože už správnou odpověď dávno našel na internetu.
