Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (22.)

Poslední část vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravil. Tentokrát už jen o návratu domů.

Do zapadajícího slunce

Cestou jsem měl opět párkrát svůj starý známý nepříjemný pocit z toho, jak vysoko jsme, a říkal jsem si, že po návratu asi pěkně dlouho zůstanu nohama na zemi. Přinejmenším do doby, než na obavy z létání pozapomenu.

Přistáváme ale v pořádku a Praha nás vítá nádherným západem slunce. Není tu moře a chybí palmy, ale barvy na obloze jsou ještě krásnější než ty v Polynésii (což nerad přiznávám, protože bych rád všem vyprávěl, že jsem byl tam, kde je všechno nej).

S ohledem na rodiče kdesi venku ve voze spěchám, co to jde, ale čeká mě ještě poslední komplikace. Nemám svou tašku. Pojízdný pás u výdeje zavazadel je už pár minut prázdný a zdá se, že nakonec přeci jen došlo na to, čeho jsem se před začátkem cesty tak bál. Popravdě mi to teď vadí jen proto, že než ztrátu zavazadla vyřeším u přepážky, naši na mě budou muset čekat. Jinak jsem v klidu, protože vím, že mi tašku, až se objeví, přivezou zdarma domů a já v ní nemám nic, co bych akutně potřeboval. Alespoň se s ní nebudu muset tahat. Kdybych to byl věděl předem, žádný odvoz bych si nezařizoval.

Nejsem sám, komu zavazadla nedorazila, přede mnou je u přepážky ještě nějaký nevzrušeně se tvářící mladý Čech a pak zřejmě manželský pár turistů středního věku. Odhaduji je na Američany (už proto, že přiletěli z LA). Nastalou situaci nesou o dost hůř a tváří se opravdu zaskočeně, jako by nevěřili, že se něco takového vůbec může stát. Je jasné, že pro ně je absence kufrů mnohem větší problém, než pro nás, kteří tu končí. Slečna u přepážky jim vysvětluje, že kufry velmi pravděpodobně dorazí hned druhý den dopoledne s jiným letadlem z LA a že jim je do hotelu, kde bydlí, zdarma přiveze taxi. I tak se na mě ale rozrušený pán obrací s větou: Jak je tohle vůbec možné? Účastně pokyvuji hlavou a vysvětluji mu, že to prý není až tak neobvyklé. On má zřejmě pocit, že za to může české letiště, ve skutečnosti to ale samozřejmě popletl už někdo v LA.

Já pak jen slečně za přepážkou popíšu, jak má taška vypadala, ukážu jí útržek s kódem, který mi při odbavení v Americe přilepili na letenku a na závěr diktuji svůj telefon s pokyny, kdy mi mohou tašku přivézt. Nerad bych totiž, aby mě pověřený taxikář vzbudil třeba v sedm ráno. Slečna mi při vyplňování formuláře ještě chvíli závidí, kde jsem byl a pak už konečně opouštím letiště, vítám se s rodiči a vracím se domů.

A takhle tedy končí nejzajímavější a na kilometry  rozhodně nejdelší cesta mého života Nalétal jsem přes 43 000 kilometrů během necelých dvou týdnů a přežil jsem. Zpětně mi to připadá jako samozřejmost, ale jasně si vzpomínám, že před odletem jsem si svou budoucností tak jistý nebyl. Už teď je mi také jasné, že když to jen trochu půjde, za žraloky opět vyrazím. Čekal jsem, že se splněním snu trochu uklidním, ale zdá se, že efekt je opačný. Pěkně jsem se namlsal. A vlastně už i tak trochu vím, kam to bude, pokud to vyjde. Snad tedy bude mít tohle povídání i pokračování.

Dovětek:

Praha, začátek prosince 2015

Po návratu domů, když jsem se probíral stovkami fotek a videozáznamů, dostavily se pocity, o kterých mi před cestou vyprávěl Petr Slezák. Petr je majitel potápěčské školy, které vděčím za svou licenci AOWD a hodně toho procestoval. Říkal mi, že vždy, když se vrátí z nějakých opravdu vzdálených končin, běží mu hlavou myšleny: Kde jsem to byl? A byl jsem tam vůbec? Vážně se to stalo? No a přesně tyhle stavy jsem prožíval i já. Jako bych nemohl uvěřit, že jsem strávil skoro dva týdny na druhém konci světa, že tyhle moje české nohy opravdu stály v písku atolu kdesi uprostřed Tichého oceánu. Fotky, na kterých proplouvám hejny žraloků, mi připadají jako obrázky z knížek, jako bych na nich vůbec nebyl já.

Ale jsem to já, a když si to plně uvědomím, je mi skvěle. Vzpomenu si, jak jsem se bál letět sám a usmívám se, protože teď jsem strašně rád, že to tak bylo a že jsem to zvládnul. Jsem přesvědčen, že když něčeho dosáhneme bez nutnosti překonat překážky, ve výsledku nás to zdaleka netěší tolik, jako když cestou k cíli musíme alespoň trochu zatnout zuby. A i když je možná pro někoho mé výše popsané dobrodružství jen trochu víc než obyčejná dovolená, pro mě znamená hodně.

Teď je venku zima a nevlídno. Pár dnů v Praze dokonce kvůli náledí kolabovala městská doprava, takže se v té slotě do práce kloužeme pěšky. Za poslední tři měsíce jsem neměl skoro žádné volno - obvykle tak jeden den za dva týdny. Chvílemi mám pocit, že se nejspíš brzo zblázním. Do toho jsem dodělával knihu a ke všemu jsem se po roce společného bydlení (což je můj rekord) rozešel s přítelkyní. Depresím vzdoruji z posledních sil. Ale vždycky když se podívám na žraločí magnet z Tahiti, který teď zdobí mou lednici, nebo vezmu do ruky malého kostěného Tikiho (od návratu leží na stole před televizí), alespoň na chvíli se cítím líp. Nevím, jak dlouho ze svého letního zážitku ještě vydržím žít, ale zatím to funguje a doufám, že ještě dlouho bude. A tak si dovolím radit všem, kdo váhají, plňte si své sny, pokud jen trochu můžete, stojí to za všechny peníze.

A to je konec pohádky. Děkuji všem vytrvalcům, kteří navzdory mým literárním schopnostem dočetli až sem. Někteří mi sdělili, že je to dokonce i bavilo, což mě velmi těší. Tajně doufám jsem třeba i někoho inspiroval, jako kdysi jiní mě. Vážím si Vaší podpory a doufám, že ještě někdy bude důvod psát na zubaté téma.

S úctou

Adam