Mezi svátky jsem se podíval na debatu (kulatý stůl), která proběhla na TV Noe těsně před vánocemi a která byla věnovaná tématu "úcta a ohleduplnost" (debatu lze najít v archivu TV Noe). Přiznávám, že hlavní důvod, proč jsem se na debatu díval, byl, že se jí účastnil také kolega z Daletu Danek Žákovský.
Kromě Danka, který nabízel pohled psychologa a psychoterapeuta zaměřeného na řešení, se debaty zúčastnil také katolický kněz a policista a nabízeli zase své pohledy na toto téma. Zaujal mě jeden moment, kdy se diskutovalo o naslouchání a respektu k druhým lidem. Jeden z diskutujících - kněz - zmínil příhodu, kdy se mu nějaký člověk s něčím svěřil a on začal hned situaci "řešit" (ve smyslu radit dotyčnému, co má dělat) a dotyčný zareagoval: "Nechci poradit, jen jsem Ti to chtěl říct." Kněz pak pokračoval úvahami o tom, jak se někdy lidé potřebují jen "vypovídat" a "říct" to, a jak je důležitým prvkem respektu jen člověka vyslechnout. S tímto postřehem se potkávám celkem často na různých výcvicích nebo seminářích - často se objevuje názor, že klientům stačí "se vypovídat" a již dojde k posunu (či přímo terapeutické změně). Osobně si myslím, že věc je trošku složitější. Klienti se většinou před návštěvou u odborníka - psychoterapeuta, poradce atd. - vypovídali už nesčetněkrát. Kolikrát už o svých problémech mluvili s různými lidmi… a nic! Zdá se totiž, že důležitým faktorem přinášejícím posun není "vypovídání" klienta, ale spíš reakce toho, komu to klient povídá: pokud terapeut pozorně naslouchá, zajímá se, snaží se klientovi porozumět (tzv. "empatie"), respektuje klienta, váží si ho, přijímá ho, jaký je (tzv. "akceptace") a při tom všem zůstává sám sebou (tzv. "autenticita" či "kongruence"), pak se pouhé "vypovídání" mění v něco nového, totiž v setkání a ve společné vytváření bezpečného prostoru pro zkoumání života klienta a experimentování se změnami. Mimochodem, tyto tři faktory - empatii, akceptaci a kongruenci, a to, jak se projevují v rámci rozhovoru s klienty, popsal už Carl Rogers jako minimální a zároveň dostačující podmínky terapeutické změny. Jinými slovy - tyto tři věci jsou nezbytné, jinak terapie fungovat nebude a zároveň tyto tři věci stačí, aby terapie fungovala, a není potřeba nic dalšího. Ba dokonce se říká, že cokoli dalšího je spíš na škodu (proto je rogersovský způsob práce někdy postaru označován jako "nedirektivní"). Osobně souhlasím s první částí Rogersovy myšlenky a vnímám tyto podmínky jako naprosté minimum, aby se vůbec vytvořily podmínky pro terapeutickou změnu. V jazyce SF (zkratka pro přístup zaměřený na řešení) tomu všemu říkáme připojování ke klientovi. Na druhou stranu si myslím, že i když to někdy stačí, protože zážitek respektu je tak silný a nový, že klient už dokáže svůj život měnit sám, někdy je naopak užitečné umět jako terapeut pomoci klientovi otevírat nové možnosti. Když zkoumám svoje nahrávky práce s klienty, často se setkávám s tím, že začínám připojením (např. vyjádřením porozumění tomu, co klient řekl, parafrází nebo shrnutím, oceněním apod.) a hned následuji něčím novým (otázkou, která nabízí zkoumat něco, co klient ještě nezkoumal, metaforou, apod.). Zdá se mi, že je tak rozhovor s klienty mnohem bohatší, tvořivější a hravější a mě osobně baví víc rozhovor, kdy mohu něčím přispět a nejen "zrcadlit" s čím přichází klient. To je asi důvod, proč jsem si zvolil takový způsob práce, jaký jsem si zvolil, a ne jiný.
