Nedávno v Brně proběhla logoterapeutická konference s tématem „probouzející zážitek“. Kromě příjemných setkání jsem se díky konferenci mimo jiné vrátil k práci Viktora Frankla a Irvina Yaloma...
Nedávno v Brně proběhla logoterapeutická konference s tématem „probouzející zážitek“. Kromě příjemných setkání jsem se díky konferenci mimo jiné vrátil k práci Viktora Frankla a Irvina Yaloma a nechal se těmito velikány inspirovat ve vlastních úvahách.
Frankl a Yalom
Rád bych začal poněkud osobněji. Viktor E. Frankl a jeho logoterapie je způsob práce, který mi byl již od počátků mých studií velmi sympatický. Líbily se mi jeho osobní postřehy opřené o vlastní zkušenost z koncentračního tábora, oslovovaly mě odvážné techniky jako dereflexe či paradoxní intence (a ve spíše filosofickém proudu existenciálních terapií je obrovskou odvahou vůbec s nějakými technikami přijít!) a zaujala mě i citlivost pro otázky spirituality. Postava V. E. Frankla pro mě ještě ožila díky setkáním s Vladimírem Smékalem, který se s Franklem osobně znal a který mi jej přiblížil jako člověka v různých příbězích. Osobně považuji Frankla za průkopníka a velikána našeho oboru.
Podobně bych charakterizoval i Irvina Yaloma (na rozdíl od Frankla ještě žijícího), jehož příběhy z terapeutické praxe jsem od počátků studia psychoterapie hltal. Tyto příběhy (např. v knihách „Láska a její kat“, „Máma a smysl života“) dávají čtenářům nahlédnout do toho, co se odehrává v psychoterapeutovi existenciálního a analytického zaměření během terapie a mě ve své době naprosto okouzlily a získaly pro obor, kterému se věnuji. Ačkoli Yalomovy knihy stále čtu s velkým zájmem, čím dál více si uvědomuji, že s Yalomem v mnoha věcech souzním, i když na základě odlišných východisek. Taková situace nastala i tehdy, když jsem se připravoval na logoterapeutickou konferenci. Napadlo mě totiž, že by bylo vhodné zmínit i něco zajímavého z Franklovy práce, co nějakým způsobem koresponduje s terapií zaměřenou na řešení, které se s kolegy z Daletu věnujeme. A našel jsem…
Případ dereflexe
V Yalomově knize „Existenciální psychoterapie“ lze (na s. 477 – 478) najít ukázku z Franklovy práce s devatenáctiletou schizofrenní dívkou:
Yalom tuto krátkou ukázku z praxe Viktora E. Frankla komentuje poměrně kriticky. Yalom sice uznává, že Frankolovo odůvodnění dereflexe platí: „Často je životně důležité přesměrovat pacientův pohled upřený do sebe na druhé.“ (Yalom, 2006, s. 478) Jak uvádí Franklova nejvýznamnější pokračovatelka, která v jistém smyslu dereflexi znovuobjevila, dereflexe znamená v obecné rovině odpoutání se od egocentrismu a schopnost vidět své okolí a širší horizont existence (Lukasová, 1998). Zatímco člověk, zejména pokud se potýká s nějakými problémy či symptomy, má většinou naopak tendenci k hyperreflexi, tedy přehnanému zaměření na sebe samého a na to, co ho trápí (Lukasová, 1998). Ve výše uvedené ukázce Frankl pacientku vede k tomu, aby se místo hyperreflexe sebe a svých problémů zaměřila na cíl, který ji přesahuje a otevírá nové možnosti realizace.
Yalom nejdříve kritizuje Franklův postup jako zjednodušující: „Technika dereflexe… je zjednodušující a jde jen o málo více, než že se pacientovi řekne, aby se přestal zaměřovat na sebe a aby hledal smysl mimo sebe“ (Yalom, 2006, s. 477) Dále z textu plyne, že to „navíc“, co Yalom v ukázce postrádá, je poctivé zabývání se emocemi a příčinami problému, tzv. „prozkoumání problému“ jak o tom Yalom s oblibou píše ve svých knihách.
Přiznávám se, že s Yalomovým postřehem o zjednodušujícím přístupu do určité míry souhlasím, ale moje argumentace je jiná, možná i protikladná. Mám rád myšlenku Alberta Einsteina: „Věci se mají dělat tak jednoduše, jak je to jen možné, ale ne jednodušeji.“ Krásně se zde ukazuje důležitost jednoduchosti, ale i riziko přílišného zjednodušení, které již přestává být užitečné. Osobně mi je velmi sympatické zaměření Frankla na cíl místo na analýzu problému (v tom lze patrně spatřovat velkou podobnost mezi logoterapeutickou dereflexí a zaměřením na preferovanou budoucnost v terapii zaměřené na řešení). Z mého pohledu jde o užitečné zjednodušení – zaměřit se na to, co klient chce místo na zkoumání toho co nechce je vhodnou aplikací Ockhamovy břitvy v terapii, protože to druhé zmíněné není k terapeutické změně nezbytně nutné (De Shazer, 1991). Přílišné (a potenciálně neužitečné) zjednodušení vidím jinde – rozhovor Frankla s pacientkou se mi jevil jako příliš jednoduchá aplikace terapeutické techniky bez připojení ke klientce a bez zohlednění její jedinečnosti. Jakkoli může být daná technika „brilantní“, „promyšlená“ a třeba i „výzkumně podložená“, bez připojení ke klientovi je velké nebezpečí, že bude neužitečná. Toto riziko naznačuje i rozsáhlý výzkum významu spolupráce (přesněji „working alliance“ – např. Duncan, Miller, Sparks, 2002) pro výsledek terapie. Na druhou stranu jde spíše o to, jak na mě případ z praxe působil – možná, že „autoritativnější“ způsob vedení konzultace naopak vhodně korespondoval s očekáváními klientky, jak uvádí i Yalom (2006) a možná tak vlastně k připojení došlo a můj argument o přílišném zjednodušení terapeutického procesu na techniku je lichý. Bylo by zajímavé vědět, jak celý případ dopadl, což bohužel uvedeno není.
Yalom kritizuje v uvedené ukázce ještě jeden aspekt – již zmíněnou autoritativnost: „Konkrétní technika zobrazená v předchozím úryvku se zdá natolik autoritářská, že by byla pro mnohé americké terapeuty a pacienty nepřijatelná a nejpravděpodobněji i neúčinná. Není pochyb, že je to do jisté míry kulturní artefakt: průměrný Vídeňan má tradičně větší tendenci uznávat odborné tituly a znalosti. Ale je zde ještě jiný problém: odvolání se k autoritě („my lékaři tě provedeme na druhou stranu krize“) v konečném důsledku nabourává osobní růst, neboť to zahrazuje cestu vlastnímu poznání a přijetí odpovědnosti.“ (Yalom, 2006, s. 478) S tímto kritickým komentářem rovněž do značné míry souzním – terapeut zde hodně „bere věci do svých rukou“, čímž logicky zůstává „méně věcí“ v rukou klienta. Klient se tím stává méně „kompetentním“ utvářet svůj život, nebo – jak by řekli narativní terapeuti – stává se méně autorem svého životního příběhu (White, 2007). Rád bych k této řekněme „filosofické“ výhradě přidal i jednu „pragmatiskou“. Protože terapeut bere věci silně do svých rukou a vede klienta určitým směrem, může sice využít své zdroje a možnosti, ale jen v menší míře může využít zdroje klienta, který se na procesu změny aktivně takřka vůbec nepodílí. Jinými slovy – terapeut je na to sám. To je podle mého soudu velmi nevýhodná pozice. I kdybychom pominuly filosofické či hodnotové argumenty, i ryze pragmaticky se vyplácí využít pro terapeutickou změnu potenciál klienta, stavět na tom, co umí a dokáže. Koneckonců, je to podle většiny dosavadních výzkumů ten nejvýznamnější činitel úspěšné terapie (Wampold, 2002).
Oba argumenty tedy spolu souvisí – bylo by příliš zjednodušující aplikovat techniku bez ohledu na navázání spolupráce s klientem. A bylo by příliš ochuzující pracovat s klientem autoritativně a přijít tak o možnost vytvářet terapeutickou změnu společně. Možná, že Frankl v tomto případě postupoval užitečně a že mu Yalomovy i moje komentáře (každý z jiného úhlu pohledu) křivdí. Možná, že se naopak trefujeme přímo do černého. Ale ať už je to jakkoli, ukázka Franklovy práce pro mě byla cenným materiálem pro reflexi vlastního terapeutického stylu. A taková reflexe se vždycky hodí.
