Hypnóza je jev, který stále vzbuzuje četná nedorozumění a spoustu emocí. Mnozí ji vnímají jako něco tajemného, magického nebo dokonce ďábelského. Přitom se jedná o poměrně běžný jev, který v mnoha ohledech pěkně ukazuje, jak funguje lidská psychika a nabízí také četné možnosti využití, zejména k léčebným účelům. O přiblížení, co je hypnóza, jsem se pokusil v jiném textu (viz. http://leoszatloukal.blog.idnes.cz/c/454638/co-je-a-co-neni-hypnoza.html). Nyní bych se rád zaměřil na to, kdo a za jakých podmínek může hypnózu provozovat. Na tuto otázku se lze dívat z několika úhlů pohledu.
Sám sobě hypnotizérem
První pohled zdůrazňuje roli subjektu, tedy hypnotizovaného člověka. Někteří respektovaní autoři uvádějí, že jakákoli hypnóza je vlastně vždycky autohypnóza (autohypnóza je situace, kdy se člověk sám dostává do hypnózy, zatímco heterohypnóza je situace, kdy navození hypnózy facilituje jiná osoba, hypnotizér). Mají tím na mysli, že tím, kdo ve skutečnosti působí hypnózu, není hypnotizér, ale sám hypnotizovaný člověk. Hypnózu vlastně nelze někomu „udělat“ nebo dokonce násilím vnutit, ale lze procesem hypnózy pouze provázet. Samozřejmě, někdy může takové provázení mít i poměrně autoritativní podobu (například při různých show a kouzelnických představeních s využitím hypnózy), ale na principu, že jde pořád o reakci, kterou vytváří sám hypnotizovaný člověk, se nic nemění. Z tohoto pohledu jediným, kdo může vytvořit hypnotickou reakci je hypnotizovaný subjekt sám. Protože podstatnou charakteristikou hypnózy je disociace (oddělení), hypnotizovaný člověk prožívá hypnotické jevy jako něco, co se mu děje a nikoli jako něco, co sám vědomě dělá. Navzdory tomu, je to však pořád něco, co vytváří subjekt sám.
Podle mnohých autorů, kteří se zabývají hypnotickými jevy v běžném každodenním životě, se všichni lidé čas od času do hypnózy uvádějí. Příkladů může být mnoho – sledování fotbalového zápasu, které člověka tak pohltilo, že ztratil pojem o čase a hodina se mu zdá jako by to byla minuta (tento hypnotický jev se označuje jako časová distorze), říznutí nožem při práci, které člověka nebolí až do chvíle, kdy si všimne, že je celý od krve a pak teprve začne bolet (tento hypnotický jev se označuje jako analgezie), hodinové hledání klíčů, které nakonec nacházíme na věšáku, kde vždycky bývají a na který jsme se již alespoň stokrát předtím podívali, ale klíče jsme přesto neviděli (tento hypnotický jev se označuje jako negativní halucinace) apod. Na takové hypnotizování není potřeba žádné zvláštní povolení ani kvalifikace, přesto je užitečné si všímat, jaké sugesce si při „autohypnóze“ dáváme, zdaleka ne všechny jsou neškodné. Člověk, který sám sobě dostatečně dlouho a s dostatečným důrazem opakuje, jak je neschopný, hloupý či nešikovný, má velkou šanci, že vytvoří i odpovídající reakci a bude přesně takový. V pohádkách se často objevuje motiv zakletí princezny (nebo prince) – pěkný obraz toho, jak se člověk umí úspěšně zhypnotizovat.
Nemožnost nekomunikovat a nemožnost se neovlivňovat
Předchozí úhel pohledu se zaměřuje na hypnotizovaného člověka samotného, ale lidé nežijí ve vzduchoprázdnu, ale v síti vztahů a interakcí. Watzlawick postuluje ve své slavné knize o komunikaci zásadu, že není možné nekomunikovat (i chování, které vypadá jako ne-komunikace) je poměrně jasným sdělením). Můžeme doplnit, že tak jako nelze nekomunikovat, nelze se ani vyhnout vzájemnému ovlivňování. Hypnózu (v klasickém pojetí, tedy heterohypnózu) lze obecně definovat jako ovlivňující komunikaci. Dá se říci, že jakákoli komunikce je vždy ovlivňující. Některé komunikační strategie však vedou ještě k silnějšímu účinku a vlivu (proto je těžké najít jasnou dělící čáru mezi „jen“ komunikací a „hypnózou“). To je důvod, proč se obchodníci učí prodejní dovednosti (schopnost v komunikaci přesvědčit druhé lidi, aby si koupili nějaký produkt), proč lidé chodí k psychologům (přejí si, aby v komunikaci ovlivnili jejich život pozitivním směrem) a proč si rodiče často dělají tolik starostí s výchovou dětí (chtějí vychovávat, tedy v komunikaci ovlivňovat děti tak, aby se rozvíjely nebo alespoň chovaly určitým způsobem). Když jsem v předchozí části zmínil pohádková zakletí princů a princezen, často jsou zakletí zlými kouzelníky. Důležité je, že všichni komunikujeme a tedy se navzájem ovlivňujeme a svým způsobem i hypnotizujeme. A zároveň platí, že na to nepotřebujeme žádnou kvalifikaci ani povolení. Přesto bychom naši schopnost vzájemně se ovlivňovat a „hypnotizovat“ neměli brát na lehkou váhu. Vezměme v potaz, kolik zásadních zvratů, rozhodnutí a přelomových životních událostí vzniklo v „jen“ rámci našich rozhovorů s druhými lidmi, které nás ovlivnily!
Show must go on!
Postupně se dostáváme na půdu profesionálního využití hypnózy. Začínáme profesionály v oblasti „showbusinesu“. Říká se jim různě – kouzelníci, mentalisté, iluzionisté, mágové, varietní umělci, baviči… Mnozí si možná vybaví Davida Copperfielda, Derrena Browna, Paula McKennu a mnohé další. Jejich vystoupení jsou více či méně vkusná a zapojují více či méně hypnotických postupů, jedna věc je ale všem společná – primárním cílem je zábava, show. Na podobných vystoupeních člověk může vidět spoustu hypnotických jevů – lidé tancují na neslyšitelnou hudbu, pojídají cibule a chutnají jim jako šťavnatá jablka, nevnímají bolest, i když jim kouzelník píchá jehly do paže, zapomínají počítat do desíti nebo svoje jméno, podsouvá jim určité myšlenky, a pak je „čte“, jejich pozornost je zaměstnávána a odváděna způsobem, který vede k překvapivému vyznění kouzelnických triků apod. Všechny tyto akce však slouží především k pobavení, a to je třeba mít neustále na paměti. Jde o jevy vytržené z kontextu, často se pracuje se subjekty, které velmi dobře reagují na velmi direktivní sugesce (takových lidí je asi 25%, proto si je musí kouzelník pečlivě vytipovat). Pódiový hypnotizér je především odborník na zábavu a show, nikoli na hypnózu či dokonce na hypnoterapii (léčebné využití hypnózy). To neznamená, že nemůže být i velmi schopný hypnotizér a že nemůže mít i solidní znalosti o hypnóze, jen to nelze automaticky předpokládat. Z hlediska našeho tématu je také důležité zmínit, že pódiový hypnotizér nemusí rovněž splňovat žádné kvalifikační předpoklady (vzdělání, výcviky…) ani není vázán žádnými předpisy (ani etickými kodexy), které chrání klienty před poškozením v důsledku hypnotizérovy práce s nimi. Přitom rizika jsou značná – v neodborných rukou může člověku hypnóza (tak jako každá ovlivňující komunikace) ublížit.
Hypnoterapie – využití hypnózy k léčení
Jako poslední bych rád zmínil profesionály, kteří hypnózu využívají v rámci léčení, terapie. Nejčastěji se využívá v psychoterapii, psychiatrii a dalších medicínských oborech (stomatologie, anestezie apod.). Pro využívání hypnózy v léčení existují, na rozdíl od předchozích variant, poměrně striktní pravidla, která říkají kdo a k čemu smí hypnózu při terapii využívat. Tito profesionálové jsou vázáni etickými kodexy a jsou jasně definované požadavky na jejich kvalifikaci (vzdělání, výcviky…). Díky tomu je i relativně zaručeno bezpečí pro klienty, nejsou vydání do rukou někoho, kdo se v používání hypnózy v terapii nevyzná a kdo by jim mohl nějakým nevhodným zásahem ublížit.
Přesto i v této oblasti panují ještě určité nejasnosti. Někdy se setkáváme s tím, že hypnoterapie je vyhrazena jen pro lékaře a psychology. Řekl bych, že i u nás je toto pojetí poměrně zažité a některé výcviky v hypnoterapii jsou omezeny jen pro lékaře nebo psychology. Na straně druhé platí, že psychoterapii jako odbornou činnost smí podle Evropské asociace pro psychoterapii (EAP, web: http://www.europsyche.org/) vykonávat odborníci různých profesí, kromě lékařů a psychologů i sociální pracovníci, pedagogové, teologové apod. Tato zásada je upravena v tzv. Štrasburské definici psychoterapie, kterou EAP přijala (článek 5). Nechme nyní stranou místy bouřlivé diskuse v naší kotlince, kdy české zastoupení EAP (Česká psychoterapeutická společnost – ČPS; www.psychoterapeuti.cz) se snaží toto evropské pojetí kvalifikace psychoterapie zúžit pouze na lékaře a psychology pracující ve zdravotnictví a je takříkajíc „papežštější než papež“, proti čemuž se postavila poměrně výrazná skupina vlivných českých psychoterapeutů působících jak ve zdravotnictví tak mimo něj (vznikl dokonce alternativní zastřešující institut, Česká asociace pro psychoterapii – ČAP; www.czap.cz). Ať už se „politika“ poskytování psychoterapie v naší zemi vyvine jakkoli, vnímám jako směrodatný především pohled EAP, s nímž stejně dříve nebo později bude muset české zastoupení své zásady sladit.
Co je ale důležité k našemu tématu, někdy dochází k tomu, že hypnoterapie je občas vnímaná jako „nějaká jiná“ terapie, která by měla mít svá vlastní pravidla. Naštěstí právě EAP zavádí explicitně stejná pravidla pro hypnoterapii jako pro jakýkoli jiný směr psychoterapie. Sekce EAP pro hypnoterapii (nazvaná „European Association for Hypno-Psychotherapy“ - EAHP) jednoznačně deklaruje kvalifikační předpoklady pro provozování hypnoterapie: „Přístup do EAHP výcvikových institutů je otevřený nejen pro lékaře, psychiatry a psychology, ale také pro sociology, filosofy, teology a další profesionály, kteří mají přinejmenším první stupeň univerzitního vzdělání či diplomu jako sociální pracovníci, učitelé, zdravotní sestry, fyzioterapeuti apod. či srovnatelné vzdělání (v souladu s principem subsidiarity v různých evropských zemích). Po úspěšném ukončení výcviku v hypnoterapii mají otevřený přístup ke členství v profesních organizacích EAHP.“ (viz. http://www.hypno-psychotherapy.com/) Domnívám se, že tento přístup EAP (respektive EAHP) podporuje „demytizaci“ hypnoterapie. Hypnoterapie je psychoterapeutická metoda jako každá jiná a pro její provozování by podle mého soudu (a zřejmě i podle stanoviska EAP) měla platit stejná pravidla jako pro jakoukoli jinou psychoterapii.
Určitou alternativu k EAHP představuje jiná asociace - European Society of Hypnosis (ESH), která chtěla kromě dlouhodobých výcviků v hypnoterapii (cca 1 400 h) jako samostatném přístupu zastřešit a uznat i kratší výcviky (200 h) v hypnoterapii jako doplňkové metodě (tzv. adjunctvive), takže lze hypnoterapeutické postupy využívat i v rámci jiných terapeutických přístupů. Vstupní kritéria a požadavky na kvalifikaci jsou stejná jako u EAP/ EAHP). To se snažíme ctít i v našich výcvicích v hypnoterapii zaměřené na řešení (zde se snažíme o propojení hypnotických postupů s terapií zaměřenou na řešení). Protože zatím neexistuje celonárodní česká asociace pro hypnózu, která by vstoupila do jednání s ESH, musí zatím absolventi výcviků v hypnoterapie, které splňují parametry ESH žádat o Evropský certifikát hypnózy individuálně přímo u ESH, ale věřím že v budoucnosti česká asociace vznikne a celý proces se tím zjednoduší. V každém případě je však otevřený pro všechny psychoterapeuty uvedené ve Štrasburkské deklaraci EAP, což by mohlo přispět k většímu využívání a odmytologizování hypnoterapie u nás. Myslím, že hypnóza je příliš užitečná metoda na to, aby zůstala vyhrazená jen pro pódia nebo kliniky.
Souhrnem lze říci, že hypnotizovat v širším slova smyslu může každý a každý to také v určitém smyslu dělá, ale profesionální využívání hypnotických postupů pro léčebné účely (tedy hypno-terapie) je činnost poměrně přísně regulovaná. Doplnil bych - naštěstí!
