Svépomocí aneb jak komunikovat se stavebním úřadem (3. díl)

Poměry na stavebních úřadech jsou různé. Obecně platí, že čím menší obec, tím větší volnost (někdy až anarchie). Jelikož stavebník je ten, co něco potřebuje, musí nehrdinsky úřadům podlézat.

Zásadním pravidlem při komunikaci s úřadem je referentovi, případně vedoucímu stavebního úřadu, neodmlouvat. Nikdy. Pokud po vás chce nějakou blbovinku, vymyslete řešení, jak ji obejít, ale vždy to podejte tak, aby si myslel, že ho vymyslel on sám. A za to ho pochvalte.

Na malých vesnicích jsou černé stavby, nedodržování ochranných pásem a nesrovnalosti v katalstrálních mapách veřejným tajemstvím. Chybějící kanalizace, tak to je téma, o kterém se v lepší společnosti nemluví. Choďte kolem rybníka a tvařte se nevinně.

Také se ihned roznese, komu co bylo odpuštěno. Tuto informaci si ponechte v rukávu jako poslední eso. Pokud půjde do tuhého, nenápadně se zmiňte o Pepovi, který má barák za rybníkem (ujistěte se, že i zástupce stavebního úřadu ví, o kterém pozemku se mluví), a nemusel dokládat to, či dodržovat ono.

Dokonale se informujeme na všechna stavební řízení v posledních deseti letech v místní Jednotě a vydáváme se do boje s úřadním šimlem. Chceme zbourat stodolu, tvrdíme odhodlaně v kanceláři vedoucí stavebního úřadu. Žádný problém, vypracujte projekt na odstranění hospodářského objektu. Jak jako projekt, to jako máme narýsovat stodolu a pak ji přeškrtnout, pokouším se o vtip. Vážné tváře jsou mi odpovědí. Odebereme se tedy domů narýsovat stodolu – z pohledu čelního, z pohledu bočního, v řezu, půdorys. Naši kreativitu značně utlumí funkce počítačového programu, ale i tak se poměrně vyřádíme. U všech zakreslených prvků dopíšeme bude demontováno a uchováno pro další použití. Všeříkající a zároveň bezobsažné, záleží na úhlu pohledu.

Při další návštěvě úřadu se cítím jako školák s odbytým domácím úkolem. Kupodivu úřad je spokojený. Dále zahájíme řízení o povolení odstranění stavby. Jsme pozvání na přesný datum a čas na náš pozemek. Maskujeme vše, co nemá být viděno a nenápadně s pokorou upozorňujeme na všechno, co viděno být má. Slibujeme, usmíváme se a hodně přikyvujeme. Ledabyle prohodím, zda by si nedali kávu, a skromě je odvedu k prostřené tabuli, za kterou by se ani v Buckinghamském paláci stydět nemuseli.

Příjezdovou cestu, Achillovu patu parcely, projednáváme až po zákusku. Jedná se o asfaltovou silnici, která vede ke čtyřem rodinným domům. Pozemky pod ní vlastní opět pan Novák, který, jak už víte z předešlých dílů, nechce nic prodávat. Mohlo by se tedy stát, že pan Novák svůj pozemek z rozmaru oplotí, a užívání komunikace tak značně zkomplikuje. Doufáme, že ho nějaká podobná kulišárna nenapadne, a bratrsky si s dotčeným orgánem slíbíme, že budeme bok po boku bojovat o vykoupení těchto pozemků. Společně si zavzdycháme nad složitým údělem stavebních úřadů, nedotaženými záležitostími z minulých let, neschopnou vládou a špatnou legislativou. Poté si připijeme nealkoholickým šampaňským, které kde se vzalo, tu se vzalo. Poté předběžně projednáme stavební povolení na výstavbu rodinného domu.

Jsme nadšení. Zbouráme stodolu a můžeme začít stavět. Budeme bydlet ve svém a bude to fajn. Spokojeně si plujeme na euforickém obláčku a netušíme co všechno nás ještě čeká.

Příště budeme vyhazovat harampádí, rozbrečíme dědu a já zjistím, že fyzická práce pro mě není.