Ke knihám s úctou aneb za vše může slabikář!

Pro ošmatanou Němou barikádu po dědovi s jeho razítkem na první straně a s mojí vyvedenou kresbičkou hned pod ním bych se rozhodně vrátila do hořícího domu. Stejně jako knihy s věnováním od mých blízkých je pro mě pokladem.

Od malička jsem doma slýchávala, že s knihami se nehází a nekreslí se do nich. Zrovna tohle pravidlo jsem si osvojila zodpovědně. Když mi spadne knížka na zem, syknu bolestí a s omluvou ji pohladím po hřbetě. Do učebnic nepíšu ani tužkou a nepřestávám velebit vynálezce samolepících papírků.

Výtisk z knihovny, který vypadá jako po nájezdu šíleného sprejera mi dokáže pořádně hnout žlučí! Není se ovšem čemu divit, vždyť už ten proradný slabikář v první třídě nás nabádal k provedení záznamu hned po otevření. A paní učitelka do něj klidně čmárala známky celý školní rok – a to prosím čínským perem!

Když spolužák Souček v prvním ročníku střední školy otevřel na hodině angličtiny zbrusu novou student´s book natištěnou na křídovém papíře od nakladatelství Oxford University Press, která v té době byla paní učebnicí a začal do ní hanebně zaznamenávat své mylné odpovědi propiskou, pojala jsem k němu silnou antipatii.

Nutno podotknouti, že nad knihou podepsanou autorem a ještě k tomu s věnováním – nad tou se oko přimhouřit dá. S úsměvem vzpomínám, jak jsem šla o podpis žádat Etgara Kereta na jeho autogramiádě v Praze. Že jsem ze sebe nevypravila jedinou anglickou větu dávám za vinu zase tomu proklatému Součkovi. Kdybych celé hodiny nemusela poslouchat to jeho rytí po křídovém papíru, mohla jsem nějaké ty anglické znalosti pochytit. Nakonec ze mě chudák pan Keret přeci jen vypáčit křestní jméno a k podpisu přidal i malůvku, kterou jsem na rozdíl od mého dědečka, přijala s nadšením.

Děda byl celkově na to psaní do knih nějaký háklivý. Dlouhé roky jsme doma podpalovali v kamnech sebranými spisy Josifa Vissarionoviče Stalina s věnováním od předsedy MNV. Zřejmě má každé to věnování jinou cenu.