Co si zapíšete do deníku v blázinci

Často jsem měla chuť zvednout něco z chodníku a dát si to do pusy. Doma jsem si nezavírala dveře od záchodu. Karel říkal, že jsem prase. Zásadně udeřuje hřebíček přímo na hlavičku. A je taky prase.

Babička to taky dělala. Seděla na míse předkloněná tak, že se skoro dotýkala prsy stehen. Viděla jsem vždycky jenom její hlavu a kolena, protože mísa nebyla přímo naproti dveřím.

Drze jsme jí rozepínali kabelku a slídili po sladkostech. Nosila je málokdy. Dělala uklízečku na intru a nosila mi domů, co našla v koších. U časopisu Bravo mi slepovala stránky, které byly dle ní nevhodné. Možná v práci i kradla.

Taky jsme nezamykali. Jak jsem záviděla jiným dětem klíček od domu přicvaklý umělou karabinkou na poutko riflí. Tyhle karabinky v devadesátých dost frčely. Hlavně v neonových barvách.

Ale klíč jsme měli. Vždycky, když přijeli do vsi cikáni prodávat, matka nás zatáhla do verandy a zamkla zevnitř. Neuměla je vyhnat a nic si od nich nekoupit. Jaký jsem pocítila později obdiv ke Karlovi, který jakmile viděl jejich oprýskaného žigula, tak vyběhl na ves a křičel na ně, že už zavolal policajty. To na ně platilo. Jeli do vedlejší vesnice a doufali, že tam bude hodně mých matek a málo Karlů.

Kočky se nám vždycky přemnožily a museli jsme zabíjet koťata. Nosila jsem je otci po jednom na zahradu a vždycky prosila, ať počká. Nikdy nepočkal. Když umřel, babička ho nelitovala.

Měla jsem panenku s odřeným nosem. Děda mi ji dovezl z drekny. Říkala jsem jí Anežka a dědovi se říkalo Vetešník. Do drekny jezdil rád. Do dnes mě všechny Anežky děsí.

V létě jezdili komedianti. Až teď mi došlo, že když ve vsi byli komedianti, cikáni nejezdili. Komediantská děcka byla ověšená cetkami. Měla jsem několik prstýnků z pouti, ale u všech mi vždycky vypadnul kamínek. Jim nikdy.

Od bratrance jsem dostala v krabičce od mýdla broušený kamínek. Dlouho jsem ho nosila v dlani po celý den. Naučila jsem se ho držet pouze malíčkem a bez potíží používat i další prsty. To ještě nebyly klávesnice. Věřila jsem, že mi nosí štěstí a že je to můj kamarád. Pak jsem ho někde ztratila. Možná mi ho ukradli cikáni.

Brácha měl chrčivé žluté rádio a ruce pod peřinou. Pokoj jsme si rozdělili závěsem.

Všechny děti pily černou limonádu, jen já růžovou. Byla jsem nejmladší v partě a černá mi nechutnala. Uplynulo pár let a vypila jsem nejvíc vodky ze všech.

U hospody jsme sbírali na terase šneky. Byli slizcí a lepili se k sobě. V zoo jsme zase jednou viděli velkého slona, jak lezl na malého slona. Zezadu. Zapsali jsme si to s bráchou do skládacího leporela a matka z toho byla v rozpacích.

Na školkové zahradě byly jednou všechny hračky volné. Trvalo dlouho, než jsem si uvědomila, že všichni odešli na procházku. Někdy jsem nabízela ostatním Lentilky a tvrdila jim, že když chvíli počkají, udělám bílé. Ocucávala jsem je. A pak jsem ztratila plyšového Ňufku, když jsem šla na autobus. Ale nikdo to nezjistil.

Mezizubní kartáček někdy používám déle, než bych měla. Jednou jsem ho našla na chodníku. Často jsem měla chuť zvednou něco ze země a dát si to do pusy.