Minuly tyden jsem si se zajmem precetla blog
Pavliny O’Toole o jejim manzelovi, ktery pracuje jako ucitel. Mimo jine se
zminila i o ruznych pohledech a dopisech, ktere jeji manzel po leta dostava od
svych studentu. Jeden takovy jsem napsala jednomu z mych byvalych profesoru. Ze
mu take dekuji… a ze mam sen…
Jednim z povinnych predmetu, na ktery jsem se musela v ramci meho studia zapsat, byly dejiny. Tak trochu jsem tenhle predmet odkladala; na zacatku studii jsem se na nej sice zapsala, ale po prvni hodine jsem vzala do zajecich. Ucitelka jenom nezucastnene vypsala spoustu udaju na tabuli a zadala nam k nastudovani prvnich tricet stranek. Jiste, ze historie muze byt pro mnohe nezazivna, ale proc se jeste k tomu dobrovolne trapit s jeste nezazivnejsi ucitelkou?
Mozna i diky ni jsem historii odkladala kazdy semestr na "ten dalsi", a konecne jsem se zapsala skoro az na konci prvni casti studia. Do tridy vbehl vitalni padesatnik se sirokym usmevem, kterym nas tak pokazde vital nasledujici ctyri mesice. Celou tu historii Ameriky dvacateho stoleti vypravel s nesmirnym zapalenim jako nejaky fascinujici pribeh, na jehoz pokracovani se nedalo netesit. Vasnive gestikuloval, rozhazoval rukama, zvysoval hlas, jindy zase zvaznel a potom zase pomalu septal… historie najednou nebyla ani trochu nezazivna.
Misto ucebnice jsme meli za ukol precist tri knizky. Jedna z nich nam priblizila obdobi Great Depression; dalsi byla zase psana vojakem, ktery bojoval behem 2. svetove valky v bitve o Okinawu; posledni knizka nam pro zmenu priblizila leta padesata a sedesata a tzv. Civil rights movement, tedy hnuti cernochu za rovnopravnost v cele s Martinem Lutherem Kingem a jeho legendarnim projevem "I have a dream...". Tahle cast dejin fascinovala pana profesora jako jedna z nejvice, a rozhodl se ji i proto ve svych prednaskach venovat vice prostoru.
Jeho zkousky nebyly zrovna nejjednodussi. Neslo mu pouze o testovani nasi pameti. Zkousky nas nutily k zamysleni a casto i analyzovani historie, takze misto klasickych otazek typu napr. “popiste valku ve Vietnamu a Korei” nam dal za ukol tyhle dve valky porovnat. Co mely spolecneho, co naopak odlisneho. Jedna z otazek pak byla vzdy ohledne z jedne z prectenych knizek.
Kdyz nam prinesl nase prvni pisemky, na tvarich mnohych (vcetne moji) bylo znat rozcarovani. Vetsina tridy dostala trojky a ctyrky. Ale pan profesor nam hned vysvetlil, ze zaverecnou znamku nam neda jenom na zaklade prumeru nasich vysledku testu, nybrz podle toho, jak se budeme nebo nebudeme behem semestru zlepsovat. Z dalsiho testu jsem dostala dvojku a skoro se tesila na ten posledni.
Pan profesor umel vycitit, kdy je cas na mensi odreagovani a nejakou tu historickou perlicku. Nejdriv vzdycky opatrne vykouknul z tridy a ujistil se, ze na chodbe nikdo neni nebo rovnou zavrel dvere. Ty perlicky byly totiz dost casto “s hvezdickou”, na coz nas take predem taktne upozornoval.
A tak jsme se treba dozvedeli, ze manzelka prezidenta Roosevelta mela udajne dlouhodoby romanek s novinarkou Lorenou Hickok. Jenomze jeji prezidentsky manzel take nebyl zrovna svaty. A co takovy Lyndon Johnson? Vyrostl na farme v Texasu a jeho mluva casto pripominala tu farmarskou i v Bilem dome, zejmena pak pri jednani se svymi poradci. A aby nam pan profesor co nejlepe priblizil Johnsonovu naturu, vybral si jednoho ze studentu sedicho v prvni rade s tim, ze student bude hrat roli poradce a pan profesor zase prezidenta. Student poslusne prikyvnul, ackoli netusil, co jeho role bude vlastne obnaset. Pan profesor k nemu pristoupil a mileho studenta zahrnul nemilosrdnou sprchou vycitek protkanou i nejakym tim peprnym slovickem, za nez by se nemusel stydet ani nejaky ten texasky sedlak. “I takovy byl prezident Johnson”, ukoncil s usmevem svoje vystoupeni.
S blizicim se koncem semestru mi bylo mi jasne, ze musim tomuhle panu profesorovi nejak podekovat. Vzhledem k tomu, ze se blizily vanoce, zalovila jsem v supliku a vytahla prani s obrazkem zasnezene ceske krajiny. Nemusela jsem dlouho premyslet, co mu krome podekovani a prani hezkych svatku napsat. Zalepenou obalku jsem mu predala spolecne se zaverecnou pisemkou a rozloucila se s nim.
Par dnu nato jsem si sla zkontrolovat vysledky zkousky, ktere byly vyveseny na chodbe vedle ucebny historie. V ni se nad pisemkou potila dalsi trida studentu. Stala jsem u nastenky a hledala na ni svoje studentske identifikacni cislo, kdyz vtom slysim znamy hlas: “Lenko, nezlob se, ale musel jsem ti dat zaverecnou dvojku. V posledni zkousce chybelo par dulezitych udaju.” Prekvapene jsem se otocila. Musel me videt, kdyz jsem prochazela kolem ucebny. Dal tam stal s tema jeho usmevavyma ocima a pokracoval: “Dekuji za tvoje krasna slova uznani. Velmi jsi mne dojala”.
Nevericne jsem koukala a snazila se ho presvedcit, ze se prece nic nedeje, protoze jsem si byla vedoma, ze jmena nekterych postav z posledni knizky mi zkratka a dobre neuvizla v pameti.
Na znamce mi tentokrat vazne nezalezelo. Ale mohla jsem se jenom presvedcit, ze tenhle pan profesor vskutku zije v duchu sve ucitelske filozofie, o ktere pise na svych internetovych strankach: “Two key convictions lie at the heart of my educational philosophy: a great love for the study of history and a profound respect for students.”
Hluboky respekt ke studentum…
Pan profesor stale uci svoji milovanou historii; loni i predloni byl mimo jine zvolen jako nejlepsi profesor v okrese; vydal ucebnici historie, kterou pouzivaji ucitele na nekolika americkych univerzitach; jeho clanky se casto objevuji v Los Angeles Times a dalsich kalifornskych novinach. Za vsemi temi ocenenimi a uspechy je vsak predevsim nesmirne lidsky a laskavy clovek, ktery se stal inspiraci nejednomu studentovi.
A co jsem mu tedy tenkrat napsala?
“Nejsem sice Martin Luther King, ale taky mam sen. Prala bych si, aby bylo co nejvice ucitelu, jako jste vy.”
