Pred par lety jsem se dala na studium mezinarodnich vztahu na univerzite v San Francisku. Jeden z povinne volitelnych predmetu, ktery jsem si vybrala, byl prave o historii i soucasnosti zemi stredni a vychodni Evropy. Narodila jsem se v Cechach a situaci v tomto regionu se snazim hodne sledovat, nicmene i tak jsem usoudila, ze neni na skodu dozvedet se neco vic (nehlede na to, ze jsem se potykala s dalsimi tremi - a podstatne narocnejsimi - predmety). Ukolem nasi zaverecne prace bylo vybrat si jednu ze zemi stredni ci vychodni Evropy a zhruba na patnacti strankach zanalyzovat jeji ekonomickou, politickou a socialni situaci. Jednim z bodu, na ktere jsme se meli zamerit, byla, mimo jine, i mensinova problematika. Vzhledem k tomu, ze jsem si vybrala Ceskou republiku, stala jsem tedy pred nasledujicim rozhodnutim: bud si vse zjednodusim a budu papouskovat latku v ucebnici a vubec vseobecny kriticky hlas “zvenku” obvinujici nas z diskriminace Romu, nebo se mu rozhodnu statecne oponovat a napsat o zdevastovanych bytech a zkrachovalych pokusech o integraci teto mensinove skupiny do ceske spolecnosti, ve ktere jsem dvacet let vyrustala. Bylo mi vsak jasne, ze vyberu-li si tuto druhou variantu, pani profesorka se mnou nejenze nebude muset souhlasit, ale v horsim pripade mi pak udela prednasku o rasismu a jen z milosti me necha prolezt s odrenyma usima.
Nemusela jsem se dlouho rozhodovat. Je pravda, ze jsem opatrne vazila kazde slovicko, ale s konecnym vysledkem jsem byla spokojena. Procetla jsem si samozrejme neco o historii Romu v Evrope a o tu se take hned na zacatku oprela. Ano, s diskriminaci se tato etnicka skupina setkavala po staleti diky svemu kocovnemu stylu zivota, nicmene pokusy o integraci zustaly zase jenom pokusy. Romove nebyli tedy rozhodne obeti komunistickeho systemu, jak se nam nejedna ucebnice snazila namluvit. Ze byly deti zarazovany do zvlastnich skol? Ale co kdyz jejich rodice nedohlizeli na skolni dochazku svych ratolesti? O tom uz se v knizkach samozrejme nedocteme. V sedesatych letech minuleho stoleti se u nas tehdejsi vlada marne pokusila o asimilaci Romu do spolecnosti. Neni divu, ze v te tobe take bylo Ceskoslovensko zemi s nejvyssi populaci Romu v zemich byvaleho sovetskeho bloku. Vsichni vime, jak dopadly nove byty a sidliste; promenily se v zriceniny s ohynkem z vytrhanych parket a strhanych zaclon. Samozrejme jsem take neopomnela zminit Vietnamce jako dalsi mensinovou skupinu a take ji porovnat; jak se za ta leta od revoluce bez velkych povyku zvladli zaclenit do nasi spolecnosti, zatimco Romum se to nepodarilo ani za ta staleti. Kratce jsem take pripomenula, ze s Romy nemaji problemy pouze zeme stredni a vychodni Evropy, ale treba take vyspelejsi Dansko ci Spanelsko.
Celkem napjate jsem tedy cekala na ohodnoceni me zaverecne prace; znamka mimochodem predstavovala nejakych 35% z te konecne, takze sebemensi zakolisani by se na ni hned celkem slusne (a hlavne negativne) projevilo. Pani profesorka byla navic znama jako “ledova kralovna”, ktera sice respektuje studentuv nazor, ale pouze v pripade, ze je take podlozen padnymi argumenty. Navic rasismus a minoritni skupiny jsou ve Spojenych statech stale velmi citlivym a ozehavym tematem. Jeji reakce mne vsak mile prekvapila. K casti venovane ohynkum z parket napsala neco ve smyslu: “zajimavy pohled z jineho uhlu”. Zadne skrtani, zadna prednaska o utlacovanych mensinach. Mohla byt take tim “hlasem zvenku” a zahrnout mne statistikami posbiranymi z ucebnic ci organizaci na ochranu lidskych prav. Duvod, proc to tak neudelala, byl velmi prosty. Jak jsem se pozdeji dozvedela, ona sama cestovala po zemich stredni a vychodni Evropy a tudiz si o mnohem udelala svuj vlastni zaver. Kez by se i pani v Bruselu nebo v organizacich na ochranu lidskych prav dokazali na vec podobne jako ona! Ano, ochrana lidskych prav samozrejme patri ke kazde fungujici demokraticke spolecnosti a ja sama ji respektuji. Ale uprimne by me zajimalo, kolik tech lidi, kteri Ceskou republiku tak vehementne kritizuji, zavitalo treba do Usti nad Labem nebo dalsich podobnych lokalit? Ocividne nikdo.
Ne, nejsem rasista a “multikulti” svet jsem si zamilovala uz od skolnich let, kdy jsem si v ramci zdokonalovani anglictiny dopisovala s lidmi ve 22 zemich (asi polovicka z nich byli bili Evropane). Bydlim v kosmopolitnim San Francisku a mam kamarady vsech moznych narodnosti ci barev. Fascinuji mne jejich odlisne kultury, zvyky ci tradice, protoze diky nim se dozvim spoustu novych a zajimavych veci, ziskavam tak jiny nahled na svet a zaroven se tak ucim respektu k odlisnym nazorum.
Vite, potkam-li slusneho Roma, neuplivnu si pred nim. Porad verim v lidskou slusnost. Nicmene nikdy jsem nezalitovala, ze jsem tenkrat nepapouskovala ucebnicove statistiky. Kdyz uz nic jineho, alespon jsem se presvedcila, ze ne kazdy “hlas zvenku” nas ma za rasisty.
