Asi kazdy mame nejakou svou slabost. Mne se napriklad spolehlive
podlamuji kolena, kdyz zabloudim do obchodu s hrnicky. Malokdy se mi podari
odejit s prazdnou a doma uz mi za nejaky ten patek vyrostlo celkem slusne
hrnickove kralovstvi. Vetsina z nich jen spokojene sedi nedotcena na polickach,
zatimco caj ci kaficko srkam jen z nekolika z nich. Ani nevim, proc to tak je. Nektere
z nich jsem si koupila sama, nektere mi byly naopak darovany. Jedno vsak maji
spolecne - v kazdem z nich je ukryta nejaka vzpominka ci zazitek. Jsem tak
trochu jako hastrman, jenom krome dusicek do nich schovavam stripky z detstvi a
mladi; z toulek svetem; z lasky co nerezavi; zkratka a dobre ze zivota.
Nejvic hrnicku mam nepochybne z cest. Napriklad ten modrobily z New Orelans mi pripomene nakazlivou pulsujici atmosferu; poulicni jazz; nadech Francie; (ne)slavne znamou hrisnou Bourbon Street... Na vyletni lodi po Mississippi se se mnou dal do reci jakysi mladik. “Co chces delat, az dostudujes?”, zeptal se me. Pokrcila jsem rameny a nastavila tvar slunicku. Sice jsem uz dostudovala, ale tahle otazka me i po tech letech obcas pronasleduje. Treba to zachrani vylet do Las Vegas. Blikajici svetylka, cinkani automatu a hrnicek za dolar. Tak neobycejne mesto a tak obycejny hrnicek, z neznamych duvodu jeden z mych nejoblibenejsich. Mozna prave diky te obycejnosti.
Dva hrnicky symbolizuji dva protiklady, dva extremy. Ten prvni je z Havaje. Luxus, hotel s vyhledem na more, bar s koktejly primo u bazenu, panenska priroda, vune ibisku. Druhy hrnicek je z Dominikanske republiky. Ten mi zase pripomene, jak jsem si zahrala na odvaznou skolacku, ktera se nechtela schovavat za stenami turistickeho resortu, ale naopak zatouzila poznat tuto zemi jaka opravdu je. Pravy opak Havaje. Ubytovani s vyhledem na sedive a zchatrale strechy Santa Dominga. Z prvni hodiny spalenstiny si pamatuji pouze gigantickeho svaba na stene visiciho. Cesta na plaz ? Cernousek za rameno me tahajici do jeho expresniho autobusu. Druhy cernousek jecici, ze me zmercil driv, at koukam nastoupit do jeho povozu. Mozna by na ne zabrala dve kouzelna slovicka z meho hrnicku z Kostariky : Pura Vida. Tedy ve volnem prekladu neco jako « neposkvrneny zivot ». V teto stredoamericke zemicce je slysite na kazdem rohu – misto pozdraveni ci podekovani nebo proste jen tak. V pameti mi zustala nejenom diky memu hrnicku, ale take uprimnym a nehranym usmevum mistnich domorodcu.
Za zminku take, mimo jine, rozhodne stoji tri benjaminci, kteri momentalne zdobi predni rady meho hrnickoveho kralovstvi. Privezla jsem si je z nedavneho vyletu po narodnich parcich v Arizone a Utahu. Ty mi zase pripomenou nasi mocnou matku prirodu a jeji kouzla a divy, ktere cloveka nacisto zhypnotizuji a odzbroji. Zabery z westernovych filmu nebo i z toho nejrafinovanejsiho fotoaparatu ani zdaleka nezachyti tu nadheru, a benjaminci jsou proto jen malou, lec milou zaplatou. Nutno jeste podotknout, ze puvodne jsem jich mela v ruce pet a pri vyberu tech NEJ jsem se vskutku zapotila.
Pak jsou tady hrnicky, diky nimz se mi vybavi par clovicku, bez kterych by ten zivot nebyl tim pravym orechovym. Moje maminka o vanocich dostala od byvale kolegyne plechovy hrnicek. Z takovych jsme v detstvi srkali Granko a ja mela za to, ze “plechacky”, jak jsme jim rikali, uz davno vymrely jako brontosauri. Kdyz jsem tedy tenhle jahudkama ozdobeny zazrak spatrila, zavriskala jsem radosti a samozrejme mu vyhradila cestne misto v mem stale se rozrustajicim kralovstvi. Je to takove male princatko, ktere si opravdu hyckam a opecovavam.
Jeden hrnicek vlastnorucne uplacala jedna z mych nejblizsich kamaradek. Pred lety jsme se poznaly v Anglii, potom se spolu vydaly do Ameriky. Kazda vsak na jine pobrezi. Jednou nam jakasi lecitelka rekla, ze jsme byly v minulem zivote sestry. Kdo vi, co je na tom pravdy. Nicmene Ilona se nedavno vdala a prestehovala se – do San Franciska. Sestry – nesestry, jsme si zase nablizku. Na hrnicek namalovala medvidka. Mam taky jeden zamilovany hrnicek (tentokrate neni od Ilony ;). Je na nem napsano “Dobre rano, Medvidku”. Tak jsem se dostala k dalsi prezdivce :)
Memu kralovstvi vevodi jeden prevelice vzacny hrnicek – je od moji prvni pani ucitelky. Byla vzdycky vyssi nez ja a tak jsem ji mela zafixovanou cela ta leta. Kdyz jsem ji predminule vanoce byla navstivit, tak trochu me zaskocilo, ze uz ani zdaleka neni vyssi nez ja, i kdyz uz davno vim, ze ne vzdycky se ta “vyska” meri v centimetrech. Pani ucitelka vytahla nadherny hrnicek s modrym podkladem, na kterem jsou slunecnice. Vzdycky vedela, ktera hracka je moje oblibena. Asi to tak bude i s temi slunecnicemi. Ty ted jako o zavod sviti na to moje hrnickove kralovstvi.
