… aneb o vystavnich zadech Kateriny Jacques a rozhnevanych Sokolech… Nedavno jsem zavitala do mistni ceske restaurace, kde se s krajany jednou za cas schazime u gulase a sklenice nejakeho toho importovaneho zlataveho moku. Na stenach visi fotky Hradcan a bozsky Kaja hrima z reproduktoru o vecne Kantilene, ktere je dodnes verny (a bude dal). “Kajo musis! Jsi tu s nami, i kdyz tak daleko od rodne hroudy!”
Skoro pokazde se objevi nejaka nova tvar, nejaka nova zbloudila ovecka. Pozdravi se s ostatnimi, popovida si o mistnich luzich a hajich. I posledne v restauraci posedavala mala skupina takovych tech zbloudilych ovecek. Mackala se vsak az u okna, u toho nejzadnejsiho stolu.
“To jsou poslanci ze Strany zelenych”, prohodila mezi reci moje kamaradka. “Ale jo, tu blondynku vlastne poznavam, nebude to Katka Jacques?” Byla to Katka Jacques. Ve spolecnosti svych kolegu a prekladatelek. Cela entourage.
Vecer prijemne ubihal pri tlachani se znamymi. Kdyz nas zrak sem tam zabloudil smerem k oknu, nemohli jsme si nevsimnout Katcinych zad. Nedaly se prehlidnout. Jako se slunecnice otaci za sluncem, tak jeji zada se otacela smerem k baru a krajanum. Nebo ze by snad pruvan? Chvilku to vypadalo, ze si snad vykloubi rameno. Mezi hlaholicimi krajany pusobili tihle navstevnici spise jako Robinsonove Crusoe. Opustene, izolovane.
Postavala jsem venku, kdyz jsem zaslechla nasledujici rozhovor nekolika krajanu smerujici na adresu techto Robinsonu. “To je neuveritelny. Oni snad pri placeni rozbili prasatko a vysypali vsechny drobny, co v nem byly. Utratu vysazeli do posledniho centu. “Ale tak jsou to taky penize, hlavne ze zaplatili utratu, no ne?”, v duchu jsem se jich jeste zastala. “A taky zaplatili o pet dolaru min, protoze ten steak, co si dali, byl podle nich moc malej.”
“Poslys, je to fakt pravda?”, zatahala jsem obsluhujiciho cisnika za rukav. Ten jenom souhlasne prikyvnul.
Zeleni se po chvilce zvedli k odchodu. Posledni pohled na Katcina vystavni zada. Paaaaaaaa! Vsichni spolecne zamirili smerem k rusne Columbus Avenue. Kdybych se na vse divala ocima bulvaru, samozrejme bych nezapomnela dodat, ze tim smerem je spousta ruznych nocnich baru a striptyzu. Dal jsem je nesledovala a vymyslet si tady nebudu. Urcite se nemohli nechat zlakat nocnim virem. Jak by mohli? Vzdyt prece posledni mince padly za utratu toho (malyho) steaku!
Jedna vec me ale prece jenom trochu zaskocila. Nepomer prekladatelu a ucastniku zajezdu. Inu posudte – potrebuji ctyri lide dve prekladatelky? V ceske restauraci s ceskou obsluhou? Maly pivo, velky pivo…?
Dalsi podobnou - a tentokrat oficialni - navstevu jsem zazila pred nekolika lety. To kdyz San Francisko navstivil tehdejsi Vybor pro evropskou integraci Poslanecke snemovny. Hmmmmm. Evropska integrace na Divokem zapade. To tu jeste nebylo.
Na pozvani ceskeho konzula jsme se sesli ke spolecne veceri. Slavnostni pripitek a zahajeni. Vetsina navstevniku byla z rad Sokolu; zbytek tvorila omladina. Jeden po druhem jsme se predstavovali; clenove Vyboru pro evropskou integraci vsak (az na jednoho) anglicky neumeli, takze i par takovych tech vet typu “My name is… and I work as…” musela o kazde osobe tlumocit jejich prekladatelka. Welcome!
Pri predstavovani jedne z clenek to vsak nalezite zajiskrilo; monolog pani prekladatelky rozriznul razny a rozhnevany zensky hlas na adresu one clenky: “Ona je komunistka!”. Restauraci ovladlo az strasidelne ticho a nekolika z pritomnych se mozna i na chvilku zastavil dech; cekala jsem uz jen nejakou tu vidlicku letici smerem k one clence, nasledujici pravou hospodskou rvackou. I ten bozsky Kaja zmlknul!
Ano, uz pani ucitelka v materske skolce nam kladla na srdce, ze skakat nekomu do reci je krajne neslusne. Jenze vezmete si, ze uprchnete pred zlem komunismu, daleko od vlasti a daleko od rodiny. Temer dvacet let po revoluci mate prilezitost setkat se s mladymi krajany a krajankami reprezentujici Ceskou republiku… a jednou z nich clenka komunisticke strany. Ironie na kvadrat.
Gulas se celkem rychle snedl, posledni knedlik jeste visel napul v krku a clenove uz se kvapne zvedali k odchodu. Podotykam, ze utratu si zaplatili ze sveho (tedy z kapes danovych poplatniku).
“Nezlobte se, ale neda mi to, abych se nezeptala. Jak se ocitnul Vybor pro evropskou integraci v San Francisku?”, pritocila jsem se k jednomu z clenu. V tu dobu jsem totiz akorat dokoncila studia na mistni univerzite a hledala jsem si praci, nejlepe v nejake firme nebo organizaci s evropskym zastoupenim. Velmi rychle mi vsak doslo, ze s takovou bych praci hledala do aleluja, protoze evropskych firem je zde asi tolik, co je cesky mluvicich lidi na Karlovym moste.
“No to vite. Jeste jsme nikdy nebyli v San Francisku a chteli jsme se sem podivat, nez skonci volebni obdobi”, dostalo se mi odpovedi. Aaach! Malem jsem musela zamacknout slzu dojeti. A pak, ze politici nemluvi pravdu! Uprimnost se ceni. Vazne.
Nasledujici rano cekalo cleny vyboru setkani se zastupcem mistni zidovske komunity. V poledne uz vsak byla naplanovana navsteva vinnych sklipku v Sonome a Napa. Tomu rikam prava a nefalsovana integrace.
Nakonec mi doslo, ze je vlastne jedno, jakyma ocima jsem se na to vsechno divala. Jestli ocima bulvaru, nebo ocima nezucastneneho pozorovatele, s nadhledem nebo ciste modryma ocima. Vsechny ty oci by videly jedno a to same – neschopnost (a neochotu) komunikace, vyhybave pohledy, k nimz patri anglictina na urovni batolete a nulovy smysl pro takt a slusnost. Videly by ostudu. Teda vlastne – videly ostudu.
