Muj zivot v milostnem trojuhelniku

Prislo to jako blesk z cistyho nebe. Jmenuje se Bob a litam v tom az po usi. Bohuzel i moje sousedka.

Nikdy bych si nepomyslela, ze se jednou ocitnu v takovehle prekerni situaci. Bud ona nebo ja, byla vzdy moje teorie. Jenze.... jenze tohle je uplne neco jinyho... tenhle Bob. Bob ma kouzlo. Dostane kazdou svym tajemnym pohledem. Najednou se i mne podlamuji kolena a nemohu na nej prestat myslet. I kolegove v praci se ptaji – tak co, Bob? Videli jste se vcera? Pozdravuj ho od nas!

Dlouho jsme po sobe pokukovali. Dlouho. Zdravil me tim svym tajemnym pohledem. Ja ale nesmele uhybala zrakem a cervenala se. Ze bych se mu libila? Bobovi? Ja?

Jeden podzimni vecer jsem mela otevrene dvere na balkon, kdyz jsem si v te tme vsimla siluety. Zatajila jsem dech. Ano, prisel za mnou! Po spickach jsem se priblizila ke dverim a pozvala Boba dovnitr. Nesmele vkrocil do meho kralovstvi. Zamotala se mi hlava. Nasledoval letmy pohled do oci, ve kterych jsem zahledla male zablesknuti. On vi, jak na me. On vi, ze uz nechci usinat sama. Vyznamne se rozhlednul po mem byte. Usadili jsme se na gauc a spolecne mlceli. Zahledel se mi znovu do oci, a ja se k nemu nezne pritulila.

“Nemohl zustat cely vecer, snad priste”, pozvdechla jsem si druhy den sousedce. “Pockej, jak to myslis?”, zadivala se na me zvedave svyma tmavyma ocima. Trochu jsem se znejistela. “Bob u me minuly tyden prespal”, vmetla mi nemilosrdne do tvare. Chybelo uz jen vitezoslavne zabuseni na hrudnik a nasledne zavresteni pripominajici neco jako "uu-aa-Bob-je-muj. Muj, muj, muj, jenom muj. Uuuuuu-aaaaaa".

Zustala jsem jako oparena. Ale vzdyt.... to prece.... Lapala jsem po dechu. Opet dalsi suknickar, co si mysli, ze mi zamota hlavu a vezme pak do zajecich?

"Bob uz vi, v kolik hodin se vracim z prace a ceka tu na me", dal me neuprosne terorizovala sousedka.

Sedim na gauci a koukam do blba. Na tom gauci, co jsme se s Bobem k sobe nezne tulili. V lednicce mam dve piva a okoralou pizzu. Je tu ticho a prazdno, tak prazdno.

Do toho ticha vsak slysim nalehave volat mou sousedku. “Booob! Booooooooob!”. Kouknu se skvirkou zaluzie a beha mi mraz po zadech. Co kdyz ti dva se ted prave objimaji na privitanou pod mymi okny? Ale nikde nikdo. Na chvilku se mi ulevi. A zase to ticho, to prazdny ticho...

Sousedka uz takhle par veceru chodi po venku a vola Boba. Kazdej si holt to bolavy srdce lecime jinak. Mozna bych ji mela zanest to jedno pivo a nabidnout usmireni...? Bob se tady urcite zase mihne. Zase nam udela pruvan na dusi, hodi na nas vyzyvavy pohled a zmizi ve tme noci.

Jenze.... nechci se ho jen tak vzdat. Uz dlouho mi takhle s nikym nebylo dobre. Ma charisma a sarm. Je pohledny a elegantni. Pozorny a mazlivy. Je proste svuj.

I kdyz vim, ze laska je slepa, musim prece jen uznat, ze me Bob obcas zaskoci svym trochu podivnym chovanim. Tak treba nase prvni spolecna vecere. Cele odpoledne jsem se morila u sporaku s kulickami z mleteho masa. A rikala si, jak urcite budou Bobovi smakovat. On si ale k memu prekvapeni jednu shodil z talire a zacal si s ni hrat jako male dite! Coz o to, ale jedna vec mi vyslovene vadi. Pristihla jsem Boba, jak - pije ze zachodu! Jiny kraj, jiny mrav....? Ja vim, ze kazdy mame svoje mouchy, ale tohle...? Bob seskocil mrstne z misy, ladne pohoupnul svym (mourovatym) pozadim, letme na me mrknul svym sibalskym kukucem a zase vzal do zajecich... tedy vlastne do kocicich. Bob je totiz kocour.

I tak me jeste trochu pichne u srdce. Zaletnik jeden. Je starosta nasi ulice a chce si byt jisty, ze se mame vsichni (nebo vsechny?) dobre. Udajne uz ma naucenou trasu od jednoho domu k druhemu. Pomazli se. Naji se (jak jsem pozdeji zjistila, ma rad tunaka... pche!) a napije (i kdyz tu zachodovou etiketu by si mohl v damske spolecnosti prece jenom odpustit). Kdyz chce okamzitou pozornost, obcas se zavesi na sit ve dverich. A visi. Vetsinou to na jeho vyvolene spolehlive funguje. A zase bezi o dum dal. To je nas starosta, nas lamac srdci. Proste nas Bob.