Chcete vedet, jak to vypada
v takovem jednom cesko-slovensko-iranskem haremu? Pojdte se mnou poodhalit pomyslnou rousku zahalujici tajemne neznamo…
Nas kamarad Samrand zil asi do svych triceti let v Iranu. S Monikou a Petrou se seznamil v Kalifornii na hodinach anglictiny. Tenkrat pry pusobil ponekud zakriknute, ale kdyz jednou pan ucitel nechtene zkomolil jeho jmeno, Samrand vsechny prekvapil svym udivenym “What did you say?”. Nejaky cas mu trvalo, nez se skamaradil se svymi spoluzaky, vcetne Petry a Moniky. Pomohly mu zapracovat na jeho vizazi a presvedcily ho, ze tlusty knir a dlouhe vlasy ve stylu hippie uz davno nejsou in. Nesmirne prokouknul. Clovek si konecne mohl vsimnout jeho zelenomodrych oci a srdecneho usmevu. Pozdeji jsem se s nim seznamila i ja. Vsichni se spolecne jednou za cas schazime na kus reci u kafe nebo sklenicky. Jsme zkratka a dobre takovy multi-kulti harem.
Nebudete mi verit, na co vsechno dojde rec pri nasich spolecnych dychancich. I kdyz je nas harem striktne platonicky, nase rozhovory jsou casto plne vasnivych emoci. Obcas pripominaji naboj ohnostroju, ktere jsou tu k videni na Den nezavislosti.
O cem si asi tak muze povidat iransky Kurd s dvema Ceskami a jednou Slovenkou? Tak treba (hluboky nadech!) – o Vecerniccich! Sem tam jsem se musela stipnout do ruky, abych uverila svym ocim a usim; to kdyz nam Samrand s jiskrou v oku licil svuj neskonaly obdiv vuci dvema nemotornym kutilum z “A je to”. Anebo k Bolkovi a Lolkovi. Slza dojeti ukapla pri zmince “Jen pockej, zajici”. Nikdy by me ani ve snu nenapadlo, ze v tehle daleke a exoticke zemi se vysilaly Vecernicky!
Kdyz jsem se trochu zklidnila, Samrand nam vysvetlil, ze od zacatku iranske revoluce v roce 1979 az do pozdnich osmdesatych let meli v tehle zemi pouze dva nebo tri televizni kanaly. Zapadni filmy vystridaly filmy z vychodni Evropy, vcetne tech animovanych. Pro nekoho iranska revoluce, pro me treti svetova.
Kdyz mel pak pozdeji diky satelitum moznost sledovat i jine televizni kanaly, nejednou pry skoncil u ceskeho nebo slovenskeho vysilani. Ta sledoval hlavne diky krasnym hlasatelkam, jak se nam bez ostychu priznal.
S Monikou a Petrou jsme ho naucily pit slivovici a Becherovku, a take jist gulas. To je potom nas Samrand v sedmem nebi. Ale jsou veci, kterym se ucit nechce. Proste odmita a zasekava se pri tom jako parohac, co na konci dne nemuze projit dvermi. I kdyz mu obcas treba ujede nejake to peprne slovicko (ne ze by jimi nejak zvlast plytval), na druhou stranu urputne odmita vyslovit treba slovo “prostitutka”. Nejdriv jsme si myslely, ze si dela srandu, ale jeho zkoprnela tvar nas rychle vyvedla z omylu. Zabodly jsme do ni vsechny nase cesko-slovenske oci. “Ale vzdyt to neni vulgarni vyraz”, presvedcovaly jsme ho horem dolem. Kroutil hlavou a cervenal se. “Ja proste nemuzu, nezlobte se”, opakoval temer omluvnym tonem. “Nemuzes byt prece tak konzervativni”, dal jsme ho trapily. “Prosssstituuuuuute”, potichu zasycel mezi zuby trochu rozhnevanym tonem a zase se zacervenal. “Coze? Neslysely jsme to, musis mluvit vic nahlas”, popadaly jsme se za bricha.
Kdyz uz jsme u tech brich - co by to bylo za harem bez brisnich tanecnic? S Monikou jsme se pred casem prihlasily na kurs brisnich tancu a naramne se nam to libilo. Samrand nam z jeho navstevy Turecka privezl darky – pro me satek a pro Moniku zase cedecko s chytlavou muzikou Blizkeho vychodu, co hezky rozvlni nase slovanske boky. Nutno vsak dodat, ze na nase tanecni predstaveni Sultan Samrand stale ceka.
Jednou se pri setkani naseho haremu s nekym bavil na telefonu. Naslouchaly jsme zvedave utrzkum jeho konverzace, ktera znela asi takhle nejak: Sa'at chand lera abit. Nazanm chon pet blem mn chand tom khos awet. DUSA MOJA.
Kdyz zavesil, nevericne jsme se na nej vrhly nase zvedave pohledy. "S kympak jsi to tak sladce cukroval? Jakapak dusa moja?!” Vzdyt jednim z nepsanych pravidel je to, ze s rozsirenim haremu musime souhlasit predevsim my, zeny. Chudinka nevedel, ktera bije. Nakonec jsme se prece jenom domluvili. Co znelo jako “dusa moja”, znamena v kurdstine pondeli. Inu to vite, i ty ohnostroje nekdy trochu zapraskaji.
Dalsi slovicko, na ktere jsme prisli, bylo “myska”. Myska v cestine a myska v kurdstine znamenaji jedno a to same. Myska. A kdybyste slyseli, jak kouzelne umi cesky vyslovit “kocicka”! Nejedne dame by se podlomila kolena, to vam prisaham.
Samrand je nesmirny kavalir. Muzeme sedet v kavarne a srkat latte, ale kdyz se jedna z nas zvedne od stolu, i on ze slusnosti vstane. Otevira nam dvere. Vi, co je kompliment a vi, kdy ho pouzit (a pri tom se treba malinko zacervenat). Clovek si v tu chvili pripada spis jako v cernobilem filmu pro pametniky ze ctyricatych let.
Taky ho bavi filozofovat o zivote, o politice, o lasce. I kdyz nekdy se trochu rozciluje, ze se obcas v anglictine nedokaze vyjadrit jako v jeho rodnem jazyce. Jeden cas jsme si oba privydelavali praci v restauraci. Patecni vecer, restaurace narvana po strechu, vsude frmol… a Samrand stoji u kuchyne jako prikovany a v obliceji ma zalostny vyraz trpitele. V tu chvili jsem mela sto chuti na nej kriknout at sebou kouka mrsknout, protoze steak pro jeho zakaznika uz je davno hotovy, dalsi chce sklenicku cervenyho a u dveri uz stoji novi a hladovi stravnici.
Rychle mi ale doslo, ze jenom tak bezmyslenkovite nelelkuje jak se na prvni pohled zdalo. Jen se proste snazil prijit na to, jak se co nejuprimneji, nejsrdecneji (a v jeho pripade i co nejpoeticteji) omluvit jednomu z hostu, ze uz nam doslo tiramisu. Mam ten pocit, ze kdyby to jenom trochu slo, byl by schopny si roztrhout jeho snehove bilou kosili a vyrvat si z hrudniku srdce. To aby ta omluva byla primo od srdce.
Ach, dusa moja!
