Neda mi to a
jako au-pair ve vysluzbe chci zareagovat na navrh zakona, ktery by uplne
zakazoval fyzicke tresty deti. O deti jsem se starala v Anglii a ve Spojenych
statech a po tech letech zkusenosti mohu rici jedine – neni nad vychovny
pohlavek ci placnuti pres zadek.
Kdyz jsme byli s brachou mali, taky jsme obcas zlobili. Se zalibenim jsme si prohlizeli modni katalogy, co mela doma nase maminka. Kdyz se nam sem tam znelibila nektera z modelek, svorne jsme na ni do katalogu plivli a pak listovali dal a strasne se tomu smali. Taky jsme obcas rozbili okno nebo jsme si na zahrade hrali na slepou babu. A samozrejme, ze kdyz mate pres oci zavazany satek, tak vam treba hned nedojde, ze jste zabloudili do zahonku jahod, ktere pro nas maminka tak peclive opecovavala. A jak jsem tedy byla prekvapena, kdyz me najednou neci ruka placla pres zadek! Moc dobre si na to pamatuju. Samozrejme jako slepa baba jsem nemohla videt, ze se ke me priblizil rozzlobeny tatka. Jenze tohle placnuti si pamatuji o to vic, protoze tatka na nas temer nikdy nevztahl ruku; o to vic pak melo svuj efekt.
Kdyz jsem se pak po maturite vydala do zeme Sherlocka Holmese a pozdeji do Spojenych statu, setkala jsem se s naprosto jinou vychovou deti, kdy se rodice snazi diskutovat se vztekajicim se potomkem, aby prisli na to, proc se vali na zemi nebo proc vriska a dupe a skrabe a v horsim pripade na ne krici, ze je nenavidi. Budiz, kdyz maji tu trpelivost, at diskutuji dal. Ale at se pak nedivi, kdyz jim potomek preroste pres hlavu a treba i rozvrati vztah mezi maminkou a tatinkem. Pak mohou zase potomkovi pro zmenu vysvetlovat, proc tatinek ma jinou maminku a proc jeho maminka ma jineho tatinka.
V nejednom pripade take usoudi pani ucitelka, ze dite je roztekane, neposlusne a hyperaktivni a stane se, ze rodice s milym ditkem posle k psychologovi. Pan psycholog pak sezna, ze pani ucitelka mela pravdu a ma na to dokonce diagnozu – attention deficit/hyperactivity disorder neboli hyperaktivita s poruchou pozornosti. Ta ma tri zakladni vlastnosti – deficit pozornosti, impulzivnost a hyperaktivitu. Treba k deficitu pozornosti patri neschopnost soustredit se na jednu vec. Jenomze ja se nedivim, ze si dite nedokaze vyhrat cele odpoledne s jednou hrackou, kdyz jich ma v pokojiku celou hromadu! Hyperaktivita se zase projevuje “neucelnymi nadbytecnymi pohyby ci zvysenym recovym projevem”. Takze i dite, ktere nadsene vypravi o svych zazitcich rodicum, protoze je cely den nevidelo, ma tuhle diagnozu? Rozhodne nechci nic zlehcovat, ale jenom proto, ze kolikrat je dite zivejsi a rodice a ucitele si s nim nevi rady, tak skonci s touhle diagnozou, dochazi na terapie a polyka ruzne medikamenty.
Ja jsem nastesti mela vesmes kliku na fajn rodiny a parkrat byla svedkem situace, kdy rodice zvolili plesknuti pred domlouvanim. I kdyz opravdu spis vyjimecne. Jednou jsme byli s rodinou v nejakem detskem zarizeni a mala Emily se v nepozorovane chvilce sebrala a sebehla o patro niz za svym starsim braskou. Nastesti jsme ji z patra hned zahledli, a kdyz se vratila zpet, maminka ji nekompromisne placla pres zadek. To bylo revu! Pani, co sedela kousek od nas, jenom pohorsene neco prohlasila o telesnych trestech, ale maminka Emily zareagovala razne a jednoznacne: “Je to moje dite a do moji vychovy vam nic neni!”. Tak!
Jiste, jedna vec jsou vyprasky a predevsim fyzicke tyrani deti, ktere by melo byt nemilosrdne stihano. Ale zakazovani a dokonce trestani obcasnych vychovnych pohlavku a placnuti pres zadnici? Prosim vas! Pak budeme travit vice casu trestanim a pokutovanim rodicu a deti budou mit vic casu a prostoru valet se vztekle po zemi nebo dochazet k psychologovi omamene medikamenty.
Tuhle jsem jeden vecer poklimbavala u televize. Nejaky irsky bavic se prochazel po podiu s mikrofonem a filozofoval o zivote. Moc se na takove podobne show nekoukam, ale po chvilce mne prece jenom probral bavicuv rozcileny hlas: “Vratte detem klacky!” hrimal na cele kolo. Cela jeho pointa byla v tom, ze deti jsou zahrnuty spoustou hracek a televiznich poradu a v lepsim pripade chodi do nejakych krouzku nebo sportovat. Proc jim to detstvi trochu nezjednodusit – v jejich prospech? Televizi, pocitacu a mobilu si jako dospelaci “uziji” az az.
“Jak to, ze uz si deti nehraji s klacky? Neni prece nad to, kdyz se malej prcek muze s klacikem v ruce hrabat v hline a vyhloubit si treba i malou diru! Tak vratte jim ty klacky!”. Mam uz na to tema rozepsany dalsi blog. Ono je to vsechno tak propleteny.
Mozna misto zakazovani facek by bylo lepsi resit to, jak ty deti trochu zabavit jinak nez u televize a jak by s nimi rodice mohli stravit krapet vic casu a hrabat se s nimi v te hline. Takova “klackova terapie”. Mozna pak deti nebudou podezrele pro zvyseny recovy projev ci nadbytecne pohyby. Mozna je pak rodice nebudou muset tolik fackovat. Zkratka a dobre – lepsi klacek nez zakaz facek. Nemyslite?
