Bylo takove vsedni
podzimni rano a ja se akorat uvelebila v metru na sedacce s tim, ze si jeste
treba za tu pulhodinku do Washingtonu trochu zdrimnu. Teploucko a monotonni jizda
uz mne pomalu ale jiste dostavaly do limba a kdyby metro akorat nezastavilo na
dalsi zastavce, moje hlava uz by zrejme spadla do predklonu nebo se priplacla
na zamlzene okno. Na zastavce nastoupilo par mzourajicich lidi, kteri se stejne jako ja
uvelebili v tom poloprazdnem voze. Tedy az na jednoho cernovlaseho pana s
knizkou v ruce. Metro se zacalo pomalu rozjidet a mily pan najednou rozhodil
rukama a povida: “Dobry den vam vsem. Chtel bych vam zazpivat”. COZE? Zbystrila
jsem a napnula usi. Slysim dobre? Zazpivat? “To bude asi nejaky podivin”, pomyslela jsem si. Podivin
opravdu nelenil, s nepritomnym vyrazem v obliceji otevrel knizku a spustil
nejakou strasne tahavou arii. “Tak tomu rikam odvaz”, pomyslela jsem si a
panacka se zajmem a trochou neduvery pozorovala. Opravdu velmi zvlastni. Pan
pel soustredene dal, ale najednou metrem neco strasne skublo. Ridic se vsi
parou dupnul na brzdy a souprava se zastavila nekde uprostred tunelu. Hned nato
zhasla vsechna svetla. Hrklo ve me jako ve starych kukackach. Tak, a je to tady!
Ten podivin ted zasermuje rukama, zahaleka neco o Alahovi, odpali se a jaci
jsme vsichni byli.
Ted uz to dava vsechno smysl! Je ranni spicka, knizka nebude urcite zpevnik, ale Koran a kde jinde by mohli tihle silenci zautocit, nez v hlavnim meste zeme zaslibene? Najednou se mi v hlave honi tolik myslenek. Ze jsem si rano neprispala o deset minut… ze jsem se sem vubec stehovala… ze jsem… A vubec - mne se taky dvakrat nezamlouva americka zahranicni politika, tak proc zrovna ja bych to mela odnest? Hlavne ta tma me nejvic vytaci a znervoznuje. “No tak zatahni uz za provazek a vysvobod nas z toho utrpeni”, pomyslim si. Misto toho nasleduje zacloumani…. soupravou. Blik. Blik. Blik. Najednou se postupne rozsvecuji svetla a metro se zase pomalu dava do pohybu. Strnule sedim a civim a porad netusim, co to vsechno ma znamenat. Podivin se znovu nadechuje a zpiva dal jako by se nechumelilo. Zadny provazek ci drat mu z bundy k memu udivu nevisi.
Na dalsi zastavce se panacek ukloni a vystoupi. A mne spadne kamen ze srdce. Uvedomuju si, jak moc uz jsme tady z tech teroristu zblbli. Jak si clovek porad rika, ze je v klidu a pak staci jedno cuknuti metrem a hned se mu vybavi padajici budovy a litajici kusy tel. Pritom cela ta krasna pointa byla v tom, ze nejaky hodny pan chtel po ranu trochu zabavit ty ospale obliceje v metru, a tak jim takhle od srdce spontanne zapel ; jenom ho na chvilku prerusila nejaka hloupa technicka zavada. A ja z nej hned udelala teroristu! Skoro bych se mu i chtela ted omluvit. Ten zvlastni pocit se mnou ale zustal cely den a spilala jsem sobe i mediim za to, jaky se ze me stal silenec. Navic staz v EU, kterou jsem v te dobe absolvovala, vyzadovala jakousi nepsanou povinnost mit co nejvetsi prehled o deni doma i ve svete, ale mozna fakticky mela babicka pravdu, kdyz mi tvrdila, ze vseho moc skodi.
Jedno pozitivum ten muj zazitek s « teroristou » vsak mel. Kdyz jsem se prestehovala zpet do San Franciska, nekoupila jsem si k televizi novou antenu. Mam pocit, ze je to tak lepsi.
