Idnesovy blog se posledni dobou hemzi clanky tykajici
se vychovy deti. Bloggeri zapalene polemizuji zdali fackovat ci
nefackovat. Zdali au-pairovat ci neau-pairovat. Tereza Boehmova zase trefne a s nadhledem popisuje
degeneraci, kterou na ni pacha materstvi. Ale ze by taky nekdo
napsal primo o tom detskem svete? Kolik moudra je v tech jejich malych
hlavickach? Kolik spontannosti, ktere by jim nejeden dospelak mohl opravnene
zavidet, zase v jejich chovani?
Vsimli jste si treba, jak ty culibrky fascinuje pupik? Ta zahadna dirka v brisku, ve ktere se dokazi vselijak dloubat a obdivovat ji. Samozrejme, ze neusla ani Karlickovi, o ktereho jsem se nejaky cas starala. "Lenko, ukaz mi tvuj pupik", pozadal me jednou v parku. Co naplat, vyhrnula jsem tricko a pupik mu tedy ukazala. Zrovna akorat prichazela kamaradka se svym sverencem. "Evo, ukaz mi tvuj pupik", privital ji Kaja. Jejimu sverenci nemusel nic rikat, protoze ten uz si chapave vytahoval tricko z kalhot. Myslim, ze na nas musel byt uzasny pohled, jak jsme tam tak v krouzku stali s vyhrnutymi svrsky a obdivovali ty nase male brisni dulky. Takova pupikova miniparty!
Karlik byl uz odmalicka velmi bystre a chapave ditko. Kdyz jsem jednou prichazela k jejich domu, vsimla jsem si, ze Kaja stoji na zahrade. Zdalky to vypadalo, ze se opira o svou basebalovou palku, kterou mel pred sebou, ale kdyz jsem prisla bliz, vsimla jsem si, ze sebou neskutecne trese asi jako kdyby do nej vlitlo 220 voltu. "Karlicku, prosim te, co to vyvadis?", udivene jsem se ho zeptala. "I'm jackhammering", odpovedel Kaja a dal sebou soustredene klepal. Jackhammering? COZE? Na co jsem tolik let v anglicky mluvici zemi, kdyz me ted dvoulety spunt uci novym slovickum?!!! Jak jsem se tedy dozvedela, jackhammer je sbijecka. Kaja tuhle cinnost okoukal od delniku, ktere meli par dnu u nich na zahrade. Nikdy jsem sbijecku k zivotu nepotrebovala a asi ani potrebovat nebudu, nicmene i kdybyste me dneska o pulnoci vzbudili a chteli tenhle vyraz prelozit, tak ani nemrknu.
Kamaradku zase rad opravoval pri cteni knizky. "Koukej, tady je vcela", ukazala Daniela na obrazek. "Ale ne, Danielo, to je cmelak!", hned ji opravoval. Aha. "A podivej, tady je zase ptacek" pokracovala kamaradka. "Ale ne, Danielo", zvedal zase prstik. "To je prece tukan." Ano, zajiste, anglictina se nejlepe uci v konverzaci s rodilymi mluvcimi, i kdyz jim treba jeste tece mliko po brade.
Mela bych jeste podotknout, ze Karlicek je ve skutecnosti Charlie, to jsem si jeho jmeno jenom takhle pocestila. V anglictine si clovek totiz tolik nevyhraje. Kdyz zlobil, tak to byl “Karel, (co) do pekla zajel”. Kdyz byl hodnej, rikala jsem mu “Karlicku, Karlicku, cos nam byl na mlicku”. A kdyz se o neco snazil, tak jak jinak nez “Kajo MUSIS!”.
Kaja je ale take velky kavalir. "Dneska ti to, Lenko, slusi. A nemas nahodou novy boty?" "A kolik ze ti je let, ze uz takhle rozdavas komplimenty?" pomyslela jsem si s usmevem. Jednou jsem s nim zase splhala po ruznych prolizackach v parku a v nepozorovane chvili jsem se pekne bouchla do hlavy. Videla jsem samozrejme vsechny svaty. Kdyz si Kaja vsimnul, co se stalo, vratil se a chtel vedet, kam presne jsem se triskla. Pak me jemne zatahl za ruku, abych si sedla na bobek a dal mi na tu rasici bouli pusu. "Uz je to lepsi, Lenko?"
Karlik taky moc rad zahradnici. Obcas pro me na zahrade utrhnul nejakou tu sedmikrasku a potom samozrejme kontroloval, jestli jsem ji treba nezahodila. Jak bych mohla?! Vzdyt to vam byla podivana pozorovat ho jak se zapalene hrabe v zahoncich a pripada si zrejme jako nejvetsi objevitel pod sluncem! Kaja se o tu zahradku staral s neskonalou peci. Klacikem nacechraval zahonky, sem tam vytahl nejake to kvitko, sem tam zase plevel, pozoroval pochodujici mravence, snazil se marne polapit kolem poletujici motyly a se zajmem sledoval vcely sbirajici pyl. Jednou se taky rozhodl okostovat nejakeho toho brouka, ale nastesti jsem vcas zasahla. Take mi snasel vselijake kameny a kaminky a ja je pak jeste par dnu nato nachazela ve svych kapsach. Byly to krasny sedmikraskovy dychanky.
Loni se musel Kaja rozloucit se svou chuvou, ktera se stehovala do Texasu. Byl na ni hodne zvykly, tak jsem se jenom opatrne zeptala, jestli mu nahodou trosku nechybi. "Nechybi mi trosku. Chybi mi strasne moc", podival se na me nechapave takovym tim pohledem co rika - jak se muzes vubec tak blbe ptat? Vzdyt jsem spolu zazili tolik dobrodruzstvi!
Jednou jsme vytahli vodovky a ze budeme malovat. A samozrejme si pri tom povidat. "Lenko, vis, co nam tuhle pani ucitelky rikaly ve skolce? Ze se nema zbytecne plytvat papirem", prohlasil. "Ano, to maji zajiste pravdu", odkyvala jsem mu jeho novou moudrost. Obrazky jsme domalovali a zatimco ja jsem umyvala stetce, Kaja si odbehl na "velkou". Dal jsem si delala svoje, kdyz vtom na me Kaja vola: "Lenko, u nas ve skolce opravdu moc neplytvame papirem". Uz, uz jsem ho chtela pochvalit, kdyz vtom jsem ztuhla. Smankote - ze on se ted, stale sedici na zachodove mise, snazi prijit na to, jak neplytvat i tim toaletnim papirem?
O Kaju uz se sice nestaram, nicmene sem tam mi jeho rodice zavolaji, jestli bych ho nejaky ten vecer nechtela pohlidat. To vite, ze chtela! Nedavno jsem mu pred spanim cetla knizku a jak sedel vedle me, omotal se kolem me svyma hubenyma chapadylkama a prohlasil: "Tak, Lenko, ted uz mi nikam nemuzes odejit." "No jo, Karlicku, ale ja musim jit zitra do prace", odpovedela jsem mu. "Ale JA jsem prece tvoje prace", dostalo se mi pohotove odpovedi. Musela jsem se zasmat pri predstave, jak jdu rano do rachoty - s Kajou-chobotnickou omotanym kolem meho pasu.
Nekdy mi tyhle nevinny a bezelstny momenty vazne chybi v tom nasem dospelackym svete. Kdyz k nam treba obcas prijde do banky naskrobeny klient, kolikrat vam mam sto chuti zareagovat stejne spontanne jako Kaja a klienta misto pozdravu privitat svym: "Ukaz mi pupik!". Dovedete si predstavit tu reakci?
