Teď je vám líto koníka!

Ty fotky jsou vážně dojemné – smutečně vyzdobený box v domovské stáji mrtvého koně, trenér polykající slzy. Zas jeden kůň nepřežil Velkou pardubickou. Tak proč ho posílali na smrt, když jim je to teď takhle strašně líto? Nad tím fakt zůstává rozum stát.

Dokážu pochopit, že lidi mají rádi koně, ale nemůžou si dovolit vlastního. Seberealizují se tedy tak, že se starají o koně cizí. Může se stát, že potom takoví lidé nosí do prázdného boxu fialové kvítí, jak včera napsala Mf Dnes.

Dobře, třeba nemají jinou možnost, jak se dostat k milovaným koním, než se starat o ty překážkové a vědět přitom, že každý dostih může pro koníka být také dostihem posledním. A naučit se s tím žít.

Méně už chápu trenéry takových koní. Ti dobře vědí, že kůň poslaný na dostih ho nemusí přežít. Riskují jeho život a potom pláčou, když o něj skutečně přijde. A ještě by snad chtěli, abychom plakali s nimi a vnímali  jimi zaviněnou smrt jako sportovní tragédii.

Zastánci dostihového sportu tvrdí, že kdyby nebyly dostihy, všichni ti krásní koně skončí na jatkách, protože se pro ně nenajde jiné uplatnění. 

To možná platilo před lety. Nikdy u nás nebylo tolik lidí, kteří si pořídili koně především jako kamaráda a ne jako skákací stroj. Kdyby se zrušily překážkové dostihy, těch pár koní, co je u nás běhá, by určitě nešlo na jatka, ale nejspíš by našli by nové domovy u jiných lidí, kteří je nebudou štvát přes žádné nesmyslné překážky.

A až jednou dojde na smuteční výzdobu jejich boxů, určitě ne proto, že je někdo vědomě poslal na smrt.