Dlouhá tisíciletí platila, že matka je vždy jistá a otec nejistý. A nedalo se s tím nic dělat. Díky testům DNA už může mohou být na 100 % jistí i otcové, a to se všemi z toho plynoucími důsledky. Proč jim to nedopřát v plném rozsahu?
Matky, ty se mají. Dítě si porodí a pokud jim ho v porodnici nevymění, tak je jejich mateřství nezpochybnitelné. Otcové jsou na tom hůř. Nemohou si být jisti, že jsou skutečně otci určitého dítěte, dokud si nenechají udělat příslušné DNA testy. Zákonodárci a politici se nyní handrkují, jak upravit paragrafy o určování otcovství pocházející z dob, kdy žádné testy DNA neexistovaly, tak, aby zákon dokázal držet krok s pokrokem vědy.
Přitom by to mělo být velmi jednoduché: Otec by měl mít právo zjistit, zda je či není otcem toho či onoho potomka, kdykoliv to uzná za vhodné, a to dokonce i před jeho narozením (pokud se např. dělají genetické testy na vrozené vady).
Jak vůbec někdo může mužům toto právo nějakým způsobem, např. různými lhůtami, omezovat a stávajícími byrokraticko-soudními průtahy až fakticky upírat?
Samozřejmě, že zjištění, že dotyčný muž je anebo není otcem dítěte, jak se původně předpokládalo, může zkomplikovat vztahy všem zúčastněným i jejich širším rodinám. Nemá však ale nakonec i ono dítě samo právo vědět, kdo je jeho otcem? A nemělo by nakonec k určení otce dítěte na základě testu DNA dojít hned v porodnici stejně automaticky, jako třeba k očkování proti TBC, ať se někomu líbí ne? (Samozřejmě, bude-li nějaký potencionální otec k dispozici.)
Neměl by zákon v tomto případě dohnat přírodu a postavit jistotu otcovství na roveň jistoty mateřství, když už to konečně jde? Nabízí se však otázka, proč si muži nějaký takový zákon, pro ně podstatně výhodnější, než ten stávající, už dávno neprosadili? Vždyť, konec konců, mají v zákonodárném sboru většinu! Ženy by je přece přehlasovat nedokázaly, i kdyby byly proti úplně všechny, což by asi stejně nebyly.
Anebo snad naši „pánové tvorstva“ o jistotu svého otcovství nakonec zas až tolik nestojí?
