Tak jsem si zase pěkně početla v Ona Dnes. Hlavní téma – těhotenství a otcové. Ale to není tak hlavní. Copak už redaktorky (redaktoři méně) nedovedou napsat článek, aniž by si v něm vyřizovali účty se svými příbuznými?
V tomto konkrétním případě to odnesl manžel paní Tréglové, která si dodnes pamatuje, jak jí, když byla těhotná, zapomněl donést ráno do postele obvyklý ledový jogurt s piškoty a ona potom celý den prozvracela.
Já vím, že to je nadsázka. Ale zase asi ne až taková, když jí ten osten leží v srdci již několik let. A teď to konečně všichni vědí. Doufám, že se jí ulevilo, ale jejímu manželovi nezávidím. Musí to být hrozné – udělat nějakou chybu (a kdo je nedělá?) – a hned počítat s tím, že se dříve nebo později objeví v novinách.
Podobně postiženo je ale více příbuzných píšících autorů. V Ženě a život jeden expert pomlouvá svého dvouletého syna a systematicky ho nazývá malým teroristou, přičemž se občas naveze i do své ženy. O stránku dál ve stejném formátu zas jiná expertka řeší své dětí.
Stejně je možné si po letech vyřídit účty s rodiči za útlak v dětství, odkud si každý odvlekl nějaké ti trauma. Zvláště se v tom vyžívají dcery a dávají to svým matkám sežrat i s úroky.
Možná psaní v tomto případě spíše než čtenářům slouží autorům a autorkám jako psychoterapie a snadné východisko z tvůrčích muk. Když už nemám co napsat, tak si vzpomenu na vlastní rodinu a hned je veselo. Na její účet.
O příbuzných autorek a autorů postižených touto rodinně-pitvací úchylkou tak toho už vím docela dost. Jenom jedno ne – jak jim asi je a co dělají, když se o sobě z pera svých nejbližších dočtou, co nepěkného kdysi či zase vyvedli.
