Až…

Zaujal mě slogan k filmu Cinka Panna o romské primášce. Je to „příběh ženy, která uspěla v mužském povolání“. Začátkem 18. století. Jsme na tom dneska lépe?

Určitě nejsem sama, koho nadzdvihl ze židle výrok předsedy lékařské komory o menším pracovním nasazení žen-lékařek. Stejně na tom ovšem jsou všechny ženy, které vykonávají jakoukoliv práci. Pořád se totiž, ještě začátkem 21. století, i u nás předpokládá, že pro ženy, obecně, je na prvním místě rodina, tedy manžel a děti, a ne práce. A u mužů je to naopak, resp. muž svoji péči o ženu a rodinu projevují tím, že chodí do práce, zatímco u žen se tato péče projevuje tak, že práci, (když už nějakou seženou a vykonávají). šidí, jak to jen jde, aby se mohly starat o rodinu.

K tomu za práci „v práci“ lidé dostávají peníze, které naše společnost považuje za nejdůležitější pro život vůbec (jinak bychom všichni meditovali v chatrči u nějakého jezera) a za práci „doma“ se neplatí. Z čehož plyne, že práce „v práci“, tedy práce mužů, je prestižnější, než ta doma, tedy práce žen. (Obecně - vím, že existují výjimky.)

A protože práce mužů venku za peníze je společností oceňována více, než práce doma, začalo být zajímavé, když se žena pokusila získat prestižnější, tedy mužskou práci, jako v onom zmíněném filmu.

Čímž se dostávám k jádru výpovědi – kdy konečně nastane v naší společnosti ona kýžená rovnost příležitostí mužů a žen? Až… až se natočí vážně míněný film, (ne komedie), o muži, který uspěl v ženské profesi.

Ale to by se vlastně nikdy nemělo stát. Ve světe rovných příležitostí přece nebudou profese mužské a ženské. Nikdo nebude ženám toužícím po uplatnění v práci „venku“ házet klacky pod nohy jenom proto, že jsou ženy. A muži, kteří zůstanou doma s malým dítětem na rodičovské péči (ne dovolené!), se nebudou muset bát, že se stanou občany třetí kategorie, jak se to dnes z hlediska pracovního uplatnění stává ženám. (2. kategorie bezdětná žena, 1. kategorie muž bez ohledu na rodinné poměry).

Dočkáme se možná i toho, že u pískovišť s dětmi bude každý druhý rodič muž, v parlamentu každý druhý poslanec žena a v čele státu prezidentka.

Utopie? Co takhle o ní natočit aspoň film, když zatím nemáme to štěstí žít v takovém světě skutečně rovných příležitostí?

Anebo to není o příležitostech, ale spíše o nechuti mužů a žen je využívat, opouštět tradiční vzorce chování a o neochotě pouštět „ty druhé“ do svého, zatím ještě pořád mužského anebo ženského světa?