Washington

Vstávala jsem už v půl sedmé, jelikož se mělo vyrážet již v osm a přeci jen teď máme problém s koupelnou (přijeli rodiče). Nakonec se vyráželo až kolem tři čtvrtě na devět, takže jsem si mohla klidně pospat, ale hold zbytek cestovní skupiny byl pomalejší… nedej bože, že by se čekalo na mě, ale na ostatní to není nikdy problém. 

Jeli jsme autem, jelikož jiná hromadná doprava vyšla na moc velký peníze a přeci jen, když se naskládají do auta 4 lidé, tak se to vyplatí. I z toho důvodu jsme čekali na rodiče, až za velkou vodu dorazí. Cesta byla fakt dost dlouhá, tam jsme jeli 4 hodiny s jednou přestávkou, jelikož jedna část výletní posádky měla chuť na zmrzlinu. Než jsme tam tedy dojeli, byl půlden v čudu a my se ještě k tomu rozhodli najít nejprve nějaké infocentrum, abychom získali různé informace o památkách ve městě a hlavně mapu! Ha, vědět to, tak si koupíme průvodce v Čechách! Z jednoho infocentra, které bylo zrušeno, nás posílali do druhého, které ani neexistovalo, dále do třetího, které bylo ale zavřeno… V podstatě jsme prošli půlku města za účelem hledání infocentra, aniž bychom něco našli! A tomu říkám účelové chození. :-D

Na druhou stranu již při tomto hledání jsme zhlédli i mnohé z města. Skrz naskrz jsme prošli National Gallery of Art, vlastně jen kvůli tomu, že to byla nejrychlejší cesta na druhou stranu ulice. :-) Ono taky procházet to celé, tak musíme mít na den v plánu jen to museum. Viděli jsme ale také U. S. Capitol, National Museum of The american Indian, Natural History Museum a k tomu všemu přilehlé parky, které byly plné uměleckých, designových předmětů, fontán, no prostě ve zkratce, byly hezký… a trávit tam odpoledne, nebo picknik by bylo asi fajn! Nicméně, my nejeli na picknik, my jeli na památky, škoda :D . Viděli jsme tedy tato všechna místa alespoň z venku, což našemu turistickému záměru, kterým bylo vlastně najít infocentrum, zcela stačilo, ba bych to nazvala nadstandardem.

Nakonec jsme potkali policistu, který nám jednu mapu věnoval a konečně se šlo někam! :D

Bylo už ale po 3 hodině a nás začal chytat hlad, takže jsme si to zamířili do reštiky. Nee, že bychom vlezli do první, kterou jsme potkali, prošli jsme jich asi 10, než jsme se někam usadili, do jakési mexické, která vypadala dost autenticky mexicky a musím uznat, že tam i dobře vařili! Rodiče si stejně dali salát, tak jsem moc nepochopila, proč jsme tak dlouho restauraci hledali, když salát mají i v každém rychlém občerstvení, ale což, my s Pepou jsme šli do Mexika a dobře jsme udělali, bylo to mňamózní.

Konečně jsme se tedy zvedli, teď už i s plným břichem a šli jsme za těmi slavnými památkami. Jako na just jsme právě v tu chvíli potkali infocentrum, takže jsme nafasovali mapy a šlo se! Jak se říká, když něco potřebuješ, těžko to hledati, když to nepotřebuješ, najdeš to hned!

První a hlavní cíl byl Bíly dům. Celkem jsem se zasmála, když jsme konečně dorazili k plotu, který ohrazoval pozemek, takřka pro malou vesnici a zcela vzadu, za mnoha stromy prokukovala střední věž domu. To je jako vše? Na obrázkách ho člověk může vidět celý a tady se tlačí jeden turista přes druhého, aby přes plot udělali tu nejlepší fotku. Shrnula bych to asi jako vždy, všechno je tu přehnané, takže i toto. :-)

Na večer navíc nejspíš šel Obama venčit psa, či co, takže se člověk nedostal ani k tomu železnému plotu, ba ani do parku, který se ještě rozkládal zvenčí, kolem toho kovového plotu a který nepatřil mezi ty nejmenší parky. Tomu se říká ochrana bezpečí.

Odpoledne ale park otevřen ještě byl, asi Obamovi nebyli doma, takže jsme ho prošli, pokoukali mnohé památníky a fontány, které ani nebyly v průvodci a odebrali se dál jiným směrem. V tu chvíli ale byli již rodičů, kteří byli z „celodenního“ chození unaveni, takže jsme pokračovali s Pepou sami.

Dostali jsme se do jakéhosi dalšího parku, který byl ve skutečnosti xx památek poblíž, přičemž mezery mezi nimi vyplňovala pouze stromořadí. Obešli jsme snad všechny památníky, na jeden, co zde v okolí byly. Většinou jsme byli i uvnitř, pokud to památka umožňovala, nebo pokud to nebyl Jefferson Memorial, který byl na druhý straně megavodní nádrže a když jsme ho poprvé zahlédli, už jsme měli dávno po limitu, za který jsme slíbili rodičům, že se vrátíme! :D U něho nám tedy stačil pohled přes vodu, ostatní jsme ale vzali poctivě. Nejhezčí byl asi National World War II Memorial a k němu přiléhající Lincoln Memorial. Např. ten Lincolnův byl masakr v tom, že připomínal na jedné straně třebas památníky zesnulých diktátorů, zejména svou monumentálností, na druhé straně byl zasazen do antického „chrámu“. Je zajímavé přemýšlet, jak uvažují ti, co takovéto věci navrhují!

Jak je ale vidno, např. u Washingtonova památníku, ne vždy jsou návrhy opravdu zrealizovány (původně tam mělo stát úplně něco jiného).

U dalších památníků a pomníků a co já víc, co to všechno bylo, se jednalo o různé zobrazení vojáků na tisíc způsobů, jednou na počest padlých v I. sv. v., jednou na počest korejských vojáků, jindy zase jako pomník na poukaz svobody a nezávislosti… Bylo toho ještě zajisté mnohem víc, ale přiznám se, že ty pomníky se mi dost stírali. Co bylo ale ještě opravdu krásné, byla zeď u památníku na počest padlým v Koreji, kde byly do mramorové desky vyškrabány tváře vojáků. To byla fakt pecka, výborně vymyšlené, udělané, a navíc to působilo až hrozivě autenticky.

Dost o památkách, jak už jsem výše zmínila, měli jsme po limitu, takže jsme se chtěli co nejrychleji vrátit na stanovený bod, což bylo ale kvůli té, již zmíněné uzavírce Obamova resortu, vlastně nemožné. Obešli jsme to tedy, jak nejlépe a nejrychleji to šlo a už jsme jeli domu. Rodiče na nás již netrpělivě čekali, s tím, že se ještě někam pojedeme podívat za účelem večeře, nicméně k tomu nedošlo, jelikož nikdo pořádně nevěděl, kde to je a po chvíli hledání v autě (v hrozných zácpách) byla tak snaha najít to s nee příliš pozitivní náladou zakončena! V jakési černošské čtvrti jsme tedy koupili jen něco k pití a vydali se na dalekou cestu. Byla ještě o to delší, protože v polovině cesty přišlo zjištění, že dochází benzín a následující polovina cesty se nesla v silně nervózním duchu, hledání benzínky. :-) Dost jsem si oddechla, když jsme jakousi našli a hlavně… když už jsme konečně byli doma!

Bylo pozdě v noci, všichni už spali, takže my zalehli stejně tak.