Nepůjdu zrovna příkladem, když napíšu, že krom dopravního hřiště na základní škole a autoškoly, je to vlastně až teď, s kočárkem, kdy jsem začala vnímat přechody pro chodce.
Do té doby jsem v mladické nerozvážnosti přebíhala silnici, kde se dalo a když už mi přišel do cesty semafor, vykazovala jsem jasné známky barvosleposti. Nejspíš proto už za sebou mám i srážku s žirafou, tedy s žirafou na kapotě, když mě ještě na vejšce srazilo auto zoologické zahrady – naštěstí bez následků a od pokuty za přebíhání na červenou mě tenkrát zachránil asi jen můj úsměv, protože když už přebíháte přes přechod, prosím, podívejte se, zda jediné auto, co se k němu blíží, není to policejní.
Tuhle kapitolu jsem ale už uzavřela a teď jdu samozřejmě příkladem. Je sice jasné, že to moje mimčo z toho zatím rozum nemá, ale já si to musím osvojit, takže jsem začala hned. Učím se, že čekání je jednoduše součást života a i když tuto součást bytostně nenávidím, stále je to součást.
Díky bohu kočárek na přechodu funguje celkem obstojně jako stopka. Bohužel, co se mi za těch pár měsíců potvrdilo, většinou pouze jako jednosměrná. Protijedoucích závodníků ale zpravidla není tolik, takže ve výsledku přecházíte celkem rychle.
Dokonce i ti největší kamioňáci vykouzlí úsměv na maminku s kočárkem a zastaví. Dobře, někdy spíš otráveně pokynou (nejspíš si vzpomenou na tu svoji doma, že by jí to taky udělalo radost), a proto zastaví, ale důležitý je v tomto ohledu výsledek, ne pohnutka.
Denně přecházím přechod od našeho baráku, a to hned několikrát. Těch aut, co mi už zastavilo, je nespočet. Okamžik, kdy nic nejede málokdy vychytám. I když s řidiči navážu vzdálený oční kontakt - s mými 7 dioptriemi, myšleno, občas rozeznám, zda řídí žena či muž. Ve chvíli, kdy přechod přejdu, i to málo zapomenu. Až na jednoho pána, silnějšího, urostlého, opáleného s tmavými vlasy. Proč?
Ve zkratce... Stará červená oktávka přibržďuje, a to už celkem daleko před přechodem, pán pokyne hlavou, já zvednu pravačku jako výraz díku, usměji se a svižně přechod přejdu. V tu chvíli ale slyším v zádech takový ten zvuk, jako když startuje babeta, ale ne a ne se jí to podařit (ano jsem velký motoristický expert). Jednou a znovu a do toho slyším: „... to je vyčvachtaný“. Otáčím se a už vidím řidiče oktávky, co vystupuje. Za volantem ho střídá partnerka a po rychlé instruktáži pán začíná svou káru tlačit.
Ano, v ten okamžik se rychle otáčím zpět a mizím v parku, raději. Na začátku byl sice usměvavý řidič, ale kdo ví, co by mohlo přijít teď? Moje racionální uvažování mi sice říká, že lepší, než aby se to pánovi stalo třeba na dálnici, ono to auto i okem lajka opravdu nově nevypadalo. Ale kdo ví, zda pán to viděl stejně, hlavně v tu chvíli. Nicméně, spí se mi od té doby dobře, takže předpokládám, že jsem alespoň nebyla prokleta.
Alespoň tak virtuálně na dálku pánovi děkuji a děkuji i všem ostatním, kteří zastaví mámám na přechodu. Protože ono to sice vypadá, že času máme dost, a ano, někdy i máme. Ale, kdo stál s křičícím dítětem na přechodu, ví, že je to dlouhé jak za socialismu fronta na banány. A i když dítě nepláče. Kdo vyráží s prckem v předstihu? Chtěli bychom nejspíš všichni, v reálu se to ale povede jen těm nejlepším a pak je každá vteřina drahá. Nízkopodlažní tramvaj nečeká. A vesnické autobusy, které jezdí jednou za hodinu, v tom lepším případě, už vůbec ne.
