New York - den třetí

Tentokrát jsme vyrazili až „po o“, nicméně s myšlenkou využít krásný a rozsáhlý Central park, když už je tak krásně… tedy alespoň jsme doufali, jelikož naše předchozí návštěva v NYC se nesla spíše v aprílovém počasí, než v nějakých hicech.

Když už jsme se konečně prodrali mega dlouhou Brodwají až k samotnémuCentral Parku, vítal nás globus Kryštofa Kolumba, tzv. Columbus Circle a taktéž Kolumbova socha. Naproti se tyčí Maine Memorial, který odkazuje na konflikt mezi Ameriikou a Španělskem. Poctivě jsem to odfotila a hurá do ráje zeleně. To jsme ale nejdřív museli odmítnout asi 20 nabídek na půjčení kola, nebo ještě lépe na jízdu v „kočáře“, který táhne cyklista…, hrozný business toto. Většinou posádka kilově převyšovala svého tahače tak čtyřikrát, ale očividně byli všichni spokojeni. :-)

Tentokrát ale počasí nezklamalo a bylo opravdu vedro! Respektive takové dusno, co může být snad jen v New Yorku. Nenechali jsme se ale odradit a hned po příjezdu jsme se vydali na pěší tůru Central Parkem. Ve skutečnosti nám ale jen hodinu trvalo, než jsme k němu vůbec došli. Ještě jsme se po cestě občerstvili v nějakém extra zdravém podniku, kde jsem si dala panna cottu ze zeleného čaje. Přiznám se, že jsem to s tím “zdravím” asi moc přehnala, jelikož co si budeme nalhávat, gastronomickej zážitek to nebyl. Překvapivě to ale chutnalo Pepímu, takže i s tím jsme se poprali.

Cesta to byla ale dlouhá. Nejznámější newyorský park, který se sázel přes 16 let a zabírá přes 340 ha země, která je silně obydlena veverkami, se chvílemi zdál nekonečný. V parku se nacházejí rozsáhlá jezera a vodní nádrže, bazény, hřiště na veškeré v Americe se hrající sporty, a mnohé další, jako např. nejznámější fontána „Bethesda Fountain“. Ta je inspirována jí podobnou, jeruzalémskou a stejně tak i její dominantu tvoří biblický anděl střežící všechny kolemjdoucí. V parku najdeme i sochy věnované dánskému spisovateli, H. Ch. Andersenovi, sochy znázorňují nejen jeho samotného, ale také stylově výjevy ze známých pohádek, jako je např. Ošklivé káčátko, nebo Alenka v říši divů. Nakonec pak po okrajích parků je spousta zajímavých museí, ale jak jsem již naznačila, kdo by při stovkách (nesmíme opomenout jejich jiné jednotky) chodil do museí. Třeba jednou…Pak už jsme ale byli uvnitř a náš cíl byl projít park skrz naskrz, až ke Kachnímu ostrovu. Naivní jsme byli, jelikož jsme se nepodívali jak moc je park veliký, ale nebyli bychom to my, kdybychom to přesto nezvládli. Takže jsme nakonec ke Kachnímu ostrovu došli, jen kachny tam nebyly!

Park jsme tedy cca za 3 hodiny prošli, přičemž musím uznat, že to dalo zabrat, zejména můj spolucestující to chtěl vzdát, ale nevzdal a došli jsme až na již zmíněný kachní ostrov, který tvoří severní hranici parku. Sice bez kachen, ale byli jsme na konci a čekala nás odměna v podobě večeře.

Na konci parku začíná čtvrť Harlem, která je jednou z černošských čtvrtí. Nenechali jsme se ale odradit a v průvodci našli restauraci „Native“ právě zde. Ne, že bychom až tak moc toužili po Harlemu, ale na druhou stranu, než bychom se zase dostali někam jinam, už bychom asi hlady padli. Je pravdou, že na ulici, krom jednoho 100% gaye a následně v restauraci jedné zvláštní bělošské skupinky, jsme tu byli bílí snad jediní, ale to jakoby tu nikomu nevadilo. Nikdo nás nesledoval, každému jsme byli fuk. I v restauraci nás přivítali velice vlídně, alespoň se tedy snažili. Zato my jsme asi vypadali jako silní turisté, koukali jsme po všem a po všech. Ty černošské čtvrti jsou jak jiný svět. Všude hluk, hudba, „bordel“, spousta lidí sedících na ulici, no jak z černošského filmu. Návštěvu zde jsme ale úspěšně přežili, dali jsme si doposavad tu nejlepší večeři, co jsme tu měli a v klidu jsme mohli jít vstříc nočnímu životu.

N. Y. v noci je pecka, to se nedá popsat, ale je to neuvěřitelný zážitek. Jeli jsme metrem cca 45 minut, abychom se mohli pokochat tou krásou. Na druhé straně oproti Manhattanu, pod Brooklynským mostem je takový výhled, že když jsme tam dorazili, jinam se mi už ani nechtělo. Nevěřila jsem, že něco může být tak krásný. Je odtud vidět celé panorama Downtownu, částečně osvětlené, částečně ve tmě. Co dodat, krása a vyplatilo se i to, že v  metru jsem od klimatizace téměř omrzla.

Bylo asi půl desáté a my jsme se konečně vydali prozkoumat ten noční život. Dojeli jsme na Times Square, kde jsme dostali ihned jasnou představu, jak ten noční život vypadá. Když se vystupuje z metra, tak člověk ani nepozná, zda je noc nebo den, jelikož to tam stále svítí úplně stejně, chtěla bych vidět kompletní účet za elektřinu této ulice. Když jsme ale tedy konečně vylezli, bylo tam takových lidí, že hrůza. Nejspíš v průvodcích píšou, že je to tam nejlepší v noci, tak tam všichni také poctivě chodí. Je ale pravdou, že to tam žije… Co všechno jsme tam zhruba v deseti minutách mohli vidět, by vydalo na zážitek v zábavném parku za celý den. Spousta postaviček známých z televize, televizních hrdinů, hudebníků, tanečníků, sekt, dokonce i jistí polonazí namakaní pánové promující svůj kalendář, který nafotili… a co si budeme nalhávat, myslím, že bylo mnoho těch, které podlehly, zejména když se člověk zamyslí nad vzhledem většinové mužské populace v USA.

Hned jak jsme mohli, odbočili jsme z této šílené ulice se záměrem najít jeden noční klub z průvodce, to se nám ale „nečekaně“ nepodařilo, tak jsme si po cestě vyhlédli stylový podnik „RUM House“, vstoupili jsme do podniku, který dýchal stylem a jakousi tradicí, přivítala nás servírka, jak vystřižená z amerického filmu 60. let a do toho naživo zpívali jazz. Atmosféra tam byla výborná a ceny samozřejmě silně odpovídaly kvalitě atmosféry.

Překvapivě tam měli všechno z rumu, takže jsme si objednali jakési drinky, jak jinak než z rumu a musím uznat, že ačkoliv jsme neměli ani tušení, co to bude, celkem jsme se trefili. Dobrý to bylo, silný to bylo no a taky krátký to bylo, čas tu letěl strašně rychle, takže jsme se ani nenadáli a už bylo na čase vyrazit na zpáteční vlak, poslední noční… možná jsme měli jet až prvním ranním, ale to by se pak asi ten poslední den v NYC ani nekonal. Všechno jsme stihli na čas a už jsme seděli ve vlaku, který byl až na pár míst zaplněn a kde jsme hodně rychle pochopili, proč malé děti tak rychle usínají při vození v kočárku… To drncání nás tak ukolébávalo, že jet o něco déle, spíme i my dva!