Vstávali jsme sice už v pět ráno, abychom stihli co nejranější spoj vlakem, jelikož jak nám i místní kladli na srdce, do New Yorku autem nejezdí ani největší blázni, a opravdu se to vyplatilo. Ranní rozcvička, která proběhla na poznávání obsluhy automatu vlakové dopravy, se vydařila na jedničku a v cuku letu jsme již seděli ve vlaku NJ Transit, směr světová metropole. Ozkoušeli jsme i neznámý způsob průvodčích v označování lístků, který nám do teď není až tak jasný… Každopádně nás nikdo z vlaku nevyhodil, jak jsme byli předem od známých upozorněni, takže bych absolvování této jízdy označila za vydařenou.
Po 50 minutách cesty jsme se ocitli přímo na NY Penn Station a odhodlaně jsme vyšli do ulic. Tentokrát byl na plánu Midtown – tedy zejména hlavní část Brodway, Times Scquare a ze zajímavostí rozhodně mé vysněné – museum Madame Tussaud, či budova OSN.
Po dvojnásobném obkroužení našeho výstupního bodu NY Penn Station jsme se rozhodli, že už bychom se konečně mohli hnout z místa, jelikož týden jsme přeci jen na jednu ulici neměli. Vzala jsem tedy orientační plán do ruky a šlo se. Zvolili jsme chůzi pěší, jelikož počasí nám přálo a navíc, v metru toho člověk moc nevidí.
Prvním naším záchytným bodem bylo Times Square.
Blikající přelud, který vytváří pocit chaotičnosti, se mi na první pohled jevil jako jeden velký cirkus. Např. blikající cedule označující metro by jen těžko konkurovala venkovní výzdoba největšího českého kasina, či jiných podniků takto vypadajících. Vše zde svítí, bliká… ani si nedokážu představit, jak to musí vypadat třeba na Vánoce, nebo v noci (i když to ještě doufám budu mít tu možnost zhlédnout). Nejčastější upoutávky jsou zde na různá divadelní představení, jelikož okraj Times Square tvoří právě nejznámější divadelní ulice – Broadway. Právě tam se chodí na největší divadelní, muzikálové a operní počiny. Mamma Mia, Jesus Christ Superstar, My Fair Lady, Fantom opera, Kočky… to vše zde můžete zhlédnout v tom nejoriginálnějším provedení, které je snad možné.
Atmosféry z Times Square jsme byli již plní, takže jsme si to namířili směr museum Madame Tussauds. Pro návštěvu jsem byla rozhodnuta již před odletem, ostatně tento světový fenomén si chválí snad každý, tak proč nebýt jedním z nich!
Po návštěvě se pak jen ke chválícím mohu přidat! Jednoduše pecka. Hvězdy sportovní, umělecké, politické, všechny na jednom místě, jako by tu na vás čekali. Navíc jejich provedení je tak důvěryhodné, takže si neustále říkáte… „Proč se na mě tak dívá? Kdy mě asi osloví?“ Prostě pecka. Kdo tam nebyl, měl by zajít! V rámci vstupenky bylo i 4D kino, což byl pro mě taky zážitek. Když mě kdosi polil, nebo píchnul zezadu do sedačky. Opět, kdo ještě nezkusil, ať zkusí, každopádně to stojí za to!
Zážitků bylo tolik, že nám z toho vyhládlo, takže následující plán byl jasný. Najít nějakou restauraci. Popravdě, nebyl to úkol těžký, takže cca za 10 minut jsme už seděli v útulné restauraci se jménem PIGALLE a měli jsme objednáno. Po vlastní návštěvě mohu tuto restauraci jen a jen doporučit! Výborný servis, ochota, poloha přímo v centru, jídlo „no problem“ a ceny víc než pozitivní!
V rámci „čekačky“ na jídlo jsem si odskočila na záchod, přičemž jsem tak vylekala paní na recepci restaurace při žádosti o kartu, že na mě bude ještě asi dlouho vzpomínat. Ale to je jen odbočka. Jídlo bylo extrémně rychle na stole. Když už jsme tu poprvé, tak jsme zvolili typicky americkou gastronomii. Hamburger, rajčatovou polévku a sýrový toust, přičemž na talíři nejvíc místa zabírali hranolky. Toto mě tu opravdu baví… aby náhodou někdo neodcházel hladový. Běžnému Evropanovi se to ale nestane – ani když sní jen polovičku porce! Takže i my jsme se sotva odvalili…, ale samozřejmě s myšlenkou dalšího turistického putování.
Empire State Building. Nejvyšší budova ve městě, 381 (443,2) metrů vysoká stavba láká snad všechny turisty, kteří zavítají do New Yorku, takže ani my jsme nemohli chybět. Byl všední den, takže fronty žádná katastrofa a po projití „x“ kontrol a kolem „x“ navigátorů jsme byli nahoře. Jedna z prvních vět mého spolucestovatele: „Kdyby na New York zaútočili opět teroristé, asi by to tady byl jasný cíl, co? Ale to by byla blbá náhoda.“ Ano takto přemýšlejí turisté. Měli jsme ale štěstí. Ačkoliv jsme viděli spoustu letadel, ani jedno nakonec nezamířilo k nám. Takže poté, co jsme zažili to, kvůli čemu jsou všichni turisté ochotni zaplatit 23 dolarů, v klidu jsme se dostali až na zem.
Jako snad ve všech památkách se ale nejde dolu přímo, nýbrž minimálně přes jeden obchod se suvenýry, kde absenci mého doprovodu, který byl teprve na cestě ihned využil silnější černoch k tomu, aby mě vyzpovídal a v rámci toho mi samozřejmě uštědřil poklonu o mém půvabu, jak jinak… Evropanky jsou tu vzácností a navíc ta jejich „přívětivost“… Jednoduše si tu každá žena, zejména blondýnka, hodně rychle vylepší sebevědomí.
Hodin už bylo celkem dost, ale domů se nám stále nechtělo, takže jsme se rozhodli navštívit ještě, zejména z filmů známý, Grand Central Terminal, který určitě stál za to, ale nebudu lhát, když napíšu, že pokud tam pojedete s někým, kdo je milovníkem Apple, rozhodně ho nejvíce zaujme Apple store, který svou velikostí snadno předčí všechny evropské. Na cestě dál jsme pak minuli ještě Chrysler Building, Ford Foundation Building a byli jsme u United Nations.Byli jsme na zemi a dostali jsme chuť na kávu. Snadno jsme si vybrali asi ze stovek nabízejících kaváren na každém rohu, usadili jsme se a odpočívali. Můj spolucestovatel neodolal a dal si ještě muffin. Nicméně dojedl ho se slovy… „Na to, že je to jejich národní specialita, fuj, suchý to je, sladký… jen nee dobrý“… a následovaly 2 dny pálení žáhy. Občas se hold vyplácí si něco odepřít. :-)
Já naivně myslela, že se tam podíváme, ha… ozbrojenci byli vidět už sto metrů před budovou, která byla navíc opevněna hned několika ploty, připomínající spíš vězeňské mříže. Nu což, tak to nevyšlo. Půl hodinová cesta byla tedy sice téměř k ničemu, ale alespoň jsme se konečně unavili a rozhodli se vyrazit na zpáteční vlak.
Při zpáteční cestě jsme ještě minuli N.Y. Public Library a Bryant Park, kde zrovna probíhala jakási produkce, čehosi. Takže i když je tu běžně spousta lidí, teď jich tu na jediném místě bylo koncentrováno až příliš.
Byli jsme na nádraží a tu se najednou promenádovalo hned několik kluků s takovým ozbrojením, co jinak vídám jen v televizi.“Takoví mladí, co?“, dodal někdo. Ano mladí byli, o tom nebylo pochyb, doufám jen, že i stejně tak nebyl pochyb o jejich vyškolení. Naštěstí jsme nemuseli vidět, jak „fungují“ i v akci, takže to bylo nakonec spíš takové zpestření.
Následovalo hledání vlaku, což byl krizový bod v našem slavném cestování. Hold je těžké, když si každý myslí, že je ten chytřejší. Navíc už jsme byli hladoví, takže naše nervozita značně stoupala, o to příjemnější byl okamžik, když už jsme seděli nerušeně ve vlaku a povečeřeli něco z nabídky Duckin`Donuts, respektive, alespoň někdo měl to štěstí. :-D
