95% pravděpodobnost bouřek a průtrží mračen, ano při této předpovědi my vyjíždíme opět jako ti největší turisté do NYC, jelikož předpovědi se přeci vždy pletou, nebo ne? Tentokrát se ale trefili, a to 100%, více k tomu ještě později. V šest ráno vstávat, snídaně a ještě před osmou jsme již seděli ve vlaku směr NYC. V tu chvíli byla obloha tak černá a na okna padalo tolik vody, že vlastně ani ta černota nebyla vidět.
Dnes jsme zvolili cestu do Downtownu. Můj spolucestující stále tvrdil, že to přestane a muži se má přeci věřit, takže jsme v klidu jeli dál. Ačkoliv se vlak stále New Yorku přibližoval, černota šla s námi. Je ale pravdou, že když jsme vystoupili v cílové stanici, opravdu jen poprchávalo a vypadalo to tak, jako by i Slunce chtělo ven. Tak to ostatně bylo i celé dopoledne. 10 minut déšť, 10 minut slunce, jak na apríla a to už je červenec. :-D
Popojeli jsme metrem, což byl náš první střet s tímto dopravním prostředkem. Musím říct, že střet to byl povedený, ba až moc vyvedený, když si pak vzpomenu na ty další! Nevím, ale new yorské metro opravdu není z těch nejpřehlednějších!
První zastávka byla bývalá dvojčata. Teda jen tak něco mě nerozhodí, ale Ground Zero je fakt síla. Jsou to dva obrovské krychlové bazény z černého mramoru, které tvoří čtyřhranné vodopády, jež stékají postupně opět do krychlové propasti a pak kamsi dál, kam už oči smrtelníka jen tak nedohlédnou. Mají symbolizovat „Odraz nepřítomnosti“, jak tvrdí jejich architektoničtí navrhovatelé. Rám památníků tvoří kovová deska umístěná cca 20 cm nad mramorem, do které jsou vytavena jednotlivá jména obětí, která tak slunce prosvěcuje a vytváří dojem bílého na černém. Přesně obráceně než je tomu v životě.
Kdo nezažije, neuvěří…
Bylo jasné, že tento zážitek bude těžké jen tak troufnout, ale kvůli tomu jsme tu přeci nebyli, abychom troufali jedno druhým. Až po chvíli jsme si tedy vlastně všimli, že památník není obklopen jen jedním velkým staveništěm, ale též spousty nových budov, sloužících zejména pro business. Propletli jsme se mezi nimi a dali se směrem slavné ulice – Wall Street. Při cestě tam jsme vypadali asi tak bezradně, že i starší businessman si toho všiml, a procházejíce nám poskytl takovou navigaci, že kam se hrabe google maps. Popřál nám prima den, my jemu a šlo se. První záchytný bod udal Brodway a my byli tam. Hned na začátku jeNational Museum of the American Indian, to jsme ale jen obešli, jelikož muzejní typy moc nejsme. Zajímavostí ale je, že se nachází na místě, kde byl ostrov odkoupen od Indiánů – jaká ironie osudu! Další bod byl slavný buvol, symbol Wall Street. Neuvěřitelné, Američané i kolem něho dali zátarasy a focení korigoval policista. Japonci se poslušně fotili a my šli radši dál.
Konečně přibývalo businessmanů v oblecích a my byli na Wall Street. Prošli jsme ji celou a v tu chvíli byl čas na kávu. Naše kamarádka, se kterou jsme se zde střetli, byla již 14 dní odříznuta od normálního kofeinu, takže nám velmi rychle pomohla najít nejbližší kavárnu, které zde oproti Midtownu, jakoby zmizely. Vidíme ceduli Starbucks a jde se. Dali jsme si „kafata“ – mimo jiné i výborné karamelové macchiato, hmmm, nedivím se, že jsou tu ti „Amíci“ na tom závislí, k tomu jsme neodolali a život si ještě osladili mňamkami, které tam nabízeli, posílili jsme se a mohli jsme na Liberty Island a slavnou Statue of Liberty.
Způsobů, jak se dostat na ostrov bylo mnoho, ale po té, co byl jedním z členů naší výletní skupiny z neznámých důvodů zavrhnut vrtulník, mimochodem … nechápaly jsme proč J, zvolili jsme loď. Po projití opět asi tak miliónu kontrol, kde jsem myslela, že nakonec skončím při nejlepším ve spodním prádle, jak jsem stále „pípala“…, jsme se nalodili a vypluli přesně opačným směrem, než tehdejší imigranti, které socha svobody vítala. Na rozloučenou mi ještě aktivně zamával obtloustlý černoch, kterému jsem zamávání oplatila a v tu chvíli jsem si vysloužila hned tolik polibků na dálku, že už bylo dobře, že jsme se odpoutali od břehu, a vzápětí byli pryč.
Po příjezdu na Liberty Island jsme vyfasovali audio průvodce a šlo se. Já nevím, ta socha svobody je takový kýč, že když jsem poslouchala o její historii, myšlence… nějak mi to prostě nešlo k sobě! Asi mám silné předsudky o monumentálních sochách, ale na druhou stranu, virtuální průvodce o ní mluvil tak pěkně, že poslouchat ho ještě déle, snad i změním názor. Obešli jsme tedy sochu, jejíž ukazováček je např. stejně velký jako dospělý muž, samozřejmě jsme se pod ní „vyblejskli“ a už nám tak kručely žaludky, že jsme neváhali a museli se rychle odebrat do dalšího z řady navštívených“ fast foodů“.
To by člověk nevěřil. Konečně jsem v menu viděla tak slavné Mac and Chees, který jsem vždycky tolik chtěla ochutnat, takže jsem si ho slavnostně dala, a když mi dali porci velkou asi tak dvě lžíce (třikrát vidličkou do pusy), k tomu půlku jablka a balíček brambůrek, pochopila jsem, že není něco v pořádku. Známí z Ameriky mi později vysvětlili, že Mac and Chees je velice oblíbené u dětí, takže se mohlo jednat pouze o dětské menu, ale proč jablko, brambůrky? Nejspíš pokus Američanů o zdravou stravu, či co. No jsem zvědavá, zda jinde to bude jiné, ale musím uznat, že Mac and Chees splnilo mé očekávání a nedbat na linii a bydlet v Americe, asi bych si na tom silně ujížděla. Mimochodem od té doby jsem ho v nabídce jídel viděla snad pokaždé, ale věřte nebo ne, už nikdy jsem ho tam neochutnala!
Pak už byl v plánu návrat na pevninu. Loďkou to zase chvíli trvalo, navíc jsme to vzali ještě přes ostrov s imigračním centrem a pak už konečně člověk pochopil, jak se asi museli cítit imigranti, když přijížděli. Takový výhled mít, po xx dnech, kdy byli na širém moři…, taky bych byla asi v tu chvíli jak v pohádce. Ještě než začnu o souši, musím podotknout hlášku, která byla vyhlášena hláškou dne. Když jsme se blížili k pevnině, poznamenal jediný muž v naší skupině a ještě k tomu Slovák, že ty staré stavby se mu líbí více než ty nové. Ty že vypadají jako „skleněné kelímky“. Hold na Slovensko asi ještě nedorazil pojem sklenička… No nic, konečně jsme stáli nohama pevně na zemi a po krátkém přemlouvání jediného mužského člena naší skupiny jsme vyrazili pěšky na Brooklynský most.
Hurá, blížili jsme se k jakémusi podchodu a rychle jsme do něj zalezli. Tento nápad už před námi ale udělala spousta dalších, takže jsme se řádně připojili ke skupince ždímajících si věci. Uběhlo asi tak dvacet minut a zase svítilo sluníčko. K čemu nám to ale teď bylo, když jsme všichni vypadali jako skupinka zmoklých slepic! Postupně jsme vylézali z podchodu, který kvůli opravám na silnici nikam nevedl, přeběhli jsme na metro a jediné, co nás teď napadlo, bylo ukončit návštěvu v NYC a vydat se domů. Cestou jsme to ještě vzali přes HM, jelikož značná část naší turistické skupiny si musela koupit nové boty, (ty svoje měly jednu velkou kaluž, a co si budeme nalhávat, jak jsme promokli, teplo nám moc nebylo). Já to vychytala, měla jsem sandály, takže jsem je jen osušila a bylo, ha… jak já umím předvídat.Jeden z nejstarších visutých mostů ve Spojených státech, který byl v době jeho otevření, tedy ke konci 19. století největším visutým mostem na světě. Šli jsme dlouho a dlouho a stále jako bychom ani nebyli na mostě. Potíž je totiž v tom, že než se vůbec dostane most nad řeku, táhne se dlouho a dlouho nad zemí, mysleli jsme, že snad nad tu řeku ani nedojdeme, ale přeci, došli jsme. Kochali jsme se výhledem, když jsme si stále více začali uvědomovat, že za námi se nestmívá, nýbrž přichází silná tma a to byly 4 hodiny odpoledne. Ano, je to tak… udělali jsme poslední fotku, která byla už symbolicky pod deštníkem, jelikož začalo pokrapovat a vydali jsme se směrem „zurück“. Déšť sílil, jediný náš muž stále odolával bez deštníku a tvrdil nám, že jsme přeci skauti a že něco vydržíme! O minutu později ale lítaly už takové hromy i blesky a lilo jako z konve, že i náš skaut vzal můj deštník a jako že se chová. V tu chvíli mi bylo jasné, že pokud jsem doposavad byla alespoň na některých místech suchá, je těmto časům konec. Voda lítala zprava, zleva, shora, zdola, byli jsme už promoklí až na kost a stále na tom mostě. Jako zážitek ale asi dobré…, kdo může říct, že zažil bouřku na Brooklynském mostě! Deštík by byl sice romantičtější, ale počasí hold neporučíme…
Koupili jsme si něco do vlaku, abychom dodržovali jídelní režim, protože do restaurace se nám v tomto stavu opravdu nechtělo, a už jsme frčeli domů do tepla a sucha.
