Atlantic City

Zcela připraveni na následující dva dny – spali jsme snad nejdéle, co kdy tady, do půl desáté! :-D Řádně jsme se nasnídali a šli se poslušně slunit k bazénu! Samozřejmě jsme mezi to zařadili vždy i pár temp v bazénu, ale jinak jsme odpočívali, dle pravidel. Pepí pak ještě udělal banánový koktejl a to už mi nechybělo nic, snad jen stálá zásoba kapesníků, pač mě napadnul nějaký bacil a rýma a kašel ne a ne ustoupit!!

Na oběd nám přijela Čína pěti druhů, takže bylo z čeho vybírat! Vybírali jsme tak poctivě, že jsme vybrali nakonec skoro všechno a cítili jsme, že teď bychom už tak maximálně klesali ve vodě ke dnu, tudíž jsme se raději šli dát do kupy, jelikož čas odjezdu se nám blížil!

Po chvíli vyšel i Denis – s cestovní taškou jak na měsíc – se slovy, jedeme… takže se jelo. Cesta byla celkem dlouhá, ale když to porovnám s tou zpáteční, tak utekla mnohem rychleji! Říká se, že když se člověk někam těší, všechno mu utíká rychleji!

Dorazili jsme tedy do druhého Las Vegas, respektive do východního, jelikož pro lidi z východního pobřeží je blíž Atlantic City, pro ty ze západního zas Las Vegas. No přiznám se, že jsem čekala větší perdu, ale ono je vždycky horší naplňovat něčí představy o čemsi, než když člověk nemá žádné!

Ubytovali jsme se v mega komplexu, zvaném Tropicana. Napsala bych hotel, ale lhala bych. Není to jen hotel, je to ubytování, obchodní centrum, restaurace, bary, kluby, casino, parkoviště… to všechno v jednom. Člověk z toho vlastně ani nemusí vylézt a dostane podle mě všechno, co potřebuje! Řádně za to zaplatí, ale za pohodlí se platí přeci všude a Amíci jsou v tom podle mě kor jedničky!

I proto proces ubytování trval krapet déle, těch lidí… a jen dva superrychlí chlápci na recepci! Ano, omlouvá je to, že my nenašli hlavní recepci a tato byla jen nějaká, jakási postranní. Takže to vlastně byla asi naše chyba, že… 

Tož, když jsme konečně našich pár švestek odhodili na pokoj, vydali jsme se na drink. Nakonec jich bylo víc, ale mohl za to Lukáš s Denisem (bratránci)! Denis totiž jel pro Lukáše na letiště a ne, že by byl za chvíli zpět… Prostě jim to trvalo, tak co jsme měli dělat…

Prvně jsme zašli do nejbližšího plážového baru, kde měli zrovna Happy hours, no tak nevyužijme to, že. Pepí se navíc držel hesla, že vše se má využít, takže objednal i jakési panáky, které byli v akci, aniž by věděl, co to bude a jako bychom to nečekali, pěknej hnus to byl… Ale vypili jsme to. Stejně tak i naše nálože trojnásobných drinků než je v Čechách běžné a už se nachýlila sedmá hodina, takže konec Happy Hours. Přesunuli jsme se tedy o dům dál. Tentokrát to byla krásná restaurace, hmmm, hned bych si tam dala i véču, ale uznali jsme s Pepou, že na kluky by to byla asi moc velká romantika  , dali jsme si tedy opět jen drink a čekali. Konečně nám přichází zpráva, že už jsou tu a vyrážíme na promenádu.

Hlady už všichni šilhali, takže zhruba v polovině cesty jsme se rozhodli naše žaludky ukojit a vybrali jsme si k tomu hned venkovní zahrádku u Trampa, no když nám donesli účet, všem se nám trochu protočili panenky, ale to je těžký, když objednáváme panáky a ani nevíme (opět), co to je, natož kolik to stojí… to pak účty nabíhají eňo, ňuňo! No zaplatili jsme jim to tam samozřejmě, ale za ty prachy bychom v Čechách mohli mít žraloka na brandy a ne hamburgery. Hold jsme prostě styloví a můžeme teď říct, že jsme večeřeli u Trampa. 

Byla tam i hudba, takže příjemně jsme tam poseděli přes hodinu a šlo se dál. Naše obchůzka měla za cíl obhlédnout všechna místní casina. No všechna, to bychom tam byli nejspíš ještě dnes, upřesňuji, ty největší na promenádě. Nečekaně všechna byla stejná, obrovská a samí důchodci, nejrozšířenější druh: babky v silně pokročilém důchodu (mnohé i na vozíku). Kurňa, kde jsou ty krásné ženy v róbách a muži ve zlatém středním věku oběšeni zlatem? Kde je svět Jamese Bonda? Nevím, ale každopádně tady rozhodně ne! Nenapadlo by mě to ani ve snu, co tam bude za lidi. Takže je asi jasné, že jsme tam moc nezapadali, byli jsme „mladí a krásní“ a nejspíš jsme měli na kontech s naším věkem asi nejméně dolarů. To tam bylo ale každému jedno, jak už je tady zvykem, nikdo se o nikoho nestará. Takže jsme procházeli těmi casiny, jak kdybychom byli na návštěvě ve společenské místnosti v důchoďáku a jen občas to narušil někdo podobný nám… mladý, pěkně oblečen… hrůza ti Amíci, no…

Když už jsme byli až u Taj Mahalu, a nee, že by Indie byla kousek, bolely nás nohy moc, moc, že jsme se rozhodli jít nazpět a využívat až do úmoru radovánek našeho komlexu, jelikož pak to budeme mít už jen pár kroků do pokoje, kde můžeme padnout vysílením. Nikoho nás ale nenapadlo, jak dlouhá byla cesta k Taj Mahalu, jak tedy logicky bude dlouhá i ta nazpět. Hlavně pro Pepíka to byla skoro Tour de France, navíc bez kola a já jsem taky už cítila, že se tvořej otlačky, jo jo, ještě že zítra budu mít na noze maximálně tak žabky, když zrovna nebudu bosky. Jen pro doplnění – opravdu jsem druhý den měla poprvé v životě puchýř na chodidle… Nikdy by mě nenapadlo, že i tam se může udělat!

Na cestě zpět jsme se ještě zastavili u jednoho z venkovních stánků, kde se mohlo vystřílet velké plyšové prase! Rychle jsme vystřízlivěli, jelikož bylo tak velký, že bychom ho leda museli poslat letadlem samotné a to by se sakra prodražilo. Pepí je ale bojovník a tak mi alespoň vybojoval žábu. Její rozměry jsou sice značně menší než již zmíněného prasete, ale zda s námi poletí domů, je taktéž ve hvězdách! Za jeden přídavnej kufr chtějí 200 dolarů, ha to i kdybych tady měla polovinu věcí nechat, tak se mi to vyplatí… blázni jedni!

Každopádně se žabka stala ihned mou kamarádkou, na život i na smrt! Nebylo člověka, co by si naší skupinky s žabákem nevšiml – a pak, že je těžké být středem pozornosti. Omlouvám se za neujasnění pohlaví mého nového kamaráda, ale zřejmě ho vytvářeli biologičtí neznalci, takže je to opravdu komplikované určit, spíš to bude ale chlap!

Zázrakem jsme tedy došli až k našemu Tropicanu, kde už ale nikdo moc sil na nějaké casinování neměl, takže jsme se rozhodli pro bar. Navíc bylo kolem půlnoci a alkohol tu prodávají jen do dvou, takže klucí, jak měli deficit kvůli letišti, chtěli ještě nějaké to pivo stihnout. A taky, že ano. Vzali nás do „baru“, kde prodávali litrová piva… možná měla i víc, co já vím, ty jejich míry jsou strašný, ale každopádně to byly takový lahve, že kdybych tento obsah vypila s jakoukoliv tekutinou, asi mě prorve.

Pepí byl taky nadšenej, pivař jeden… v očích mu bylo vidět silné zděšení, že má toto vypít, ale nakonec se s tím, (s pomocí druhých), nějak vyrovnal. Já jsem byla asi opět jediná v „baru“, která pivománii nepodlehla, takže jsem se spokojila s „něčím“ míchaným, když už jsme začali kombinovat všelicos, tak už to teď stejně nezachráním!

V tomto „baru“ byla po dlouhé době větší koncentrace mladých lidí, pozn. pijících pivo. S Pepou bychom tam asi sami jen tak nikdy nezašli, ale je vidět, že klucí mají zase oblíbeného něco jiného. Při pohledu na slečny, které tam na jednu měly podpatky a minišaty, ačkoliv mnohé z nich trpěli silnou obezitou, sotva na těch podpatkách chodily a jako vrchol měly všechny v ruce ta litrová piva, mě přepadal smích… zábavný pohled! Dokonce k nám přišli nějací Amíci… jako, že tak koukáme… Hned jsme jim vysvětlili, že jsme z ČR a že se nestačíme jistým věcem divit, tak se hned zasmáli, vedli s námi krátkou debatu, Pepí rozdal svou první vizitku v USA a opět se zapojili do místních radovánek a my opět zírali a nestačili se divit!

Poté jsme vystřídali ještě asi tak 4 bary a opět jsme spěchali sem, pač klucí si přáli ještě jednu megaporci píva! Bylo za pět dvě, takže jsme to akorát objednali a pak seděli až do vypití a že už se i rychlost největších pijáků zpomalila!

Po zdolání této megaporce byli mnozí členové naší skupiny tak unavení, že jsme museli naši tour de bars ukončit. Ono stejně už nikde alkohol nenalévali, takže to akorát tak vyšlo.

Dorazili jsme na pokoj a jak klucí ráno říkali, ani nevěděli, jak se do pokoje dostali – chudáci… v minutě usnuli a ráno prej byli zmatení, kde vlastně jsou. No jo, už jsou z nich Američané, tak prd vydržejí, na Čechy a Slováky hold nemají! 

Nařídili jsme budíka na 10, jelikož v 11 už jsme museli z hotelu být pryč a v těch -20 stupních jsme i usnuli (respektive byla jsem asi jediná, která to ještě vnímala)… Já nevím, ale asi mi zase namrzla hlava, oni asi mají nulovou termoregulaci, že musej mít všude klimatizaci na bodu mrazu! Hold na toto jsme zase více náchylní my, jelikož kluci se nevyjádřili ani slovem o tom, že by tam snad bylo chladněji, nebo tak něco!