Dnes mi přišla zpráva „Napiš svoji mamince k svátku“. Každý člověk má prý jednu maminku. Nejsem každý …
Co bych ti měla psát? A které vlastně?
Té, která se mě víc než 30 let snažila přesvědčit, že moje skutečná máma o mě nestála a proto jsem musela žít s ní?
Nebo té, ke které už nedokážu najít cestu, protože všechny nitky byly díky tobě přervány.
Nechtěla jsem nikdy vědět, jak to vlastně bylo i když každý den jsem díky tobě „mami“ byla konfrontována s realitou.
Ta malá holčička, která se bála, aby si ji neodložila do dětského domova, protože "zlobila" a co chvíli jsi ji tím vyhrožovala.
Ta malá holčička, která ti musela stále dokazovat že „tebe má nejradši“.
Ta malá holčička, kterou jsi strašila, že ji dáš za trest k té pravé mámě.
Ty sama si moc dobře věděla, že nedáš.
Byla jsem dílem tvé dokonané a téměř „dokonalé“ pomsty. Pomsty za to, že tvá dcera nebyla tou „hodnou holčičkou“ a neudělala co jsi chtěla ty. Nevzdala se své lásky a dítěte. A tak jsi to dítě vyrvala z její náruče a už nikdy nepustila.
Dílem pomsty a nenávisti k ostatním ženám i kdyby se jednalo o tvoji dceru a vnučku.
Nenapíšu ti „mami“ a omlouvat se nebudu.
Nakonec jsem dostala sílu. Díky mnoha okolnostem jsem se dozvěděla pravdu. Tu skutečnou. Ne tu tvoji, vykřikovanou do světa!
Nikdy to nebyla moje vina, ani když mi byl rok, tři, dvanáct nebo třicet.
Tak mi prosím už nepište ať napíšu své mamince k svátku. Není totiž komu …
