Jsou chvíle, kdy se vám daří, na co sáhnete. A někdy je to právě naopak. Můžeme nějak dosáhnout toho, aby nás prohry bolely méně? Překvapivě pomáhá i něco, co dokáže každý z nás. Zestárnout.
Kdysi jsem měla to štěstí, že jsem se mohla několikrát svézt na opravdu velké horské dráze. Dodnes si vzpomínám na to nadšení, když vozíky šplhaly vzhůru – a také na strach z pádu ve chvíli, kdy se spouštěly dolů. Při první cestě jsem se bála skutečně hodně. I když jsem si říkala, že tahle atrakce je prověřená a bezpečná, prožívala jsem obavy. Takový prudký sjezd z velké výšky prostě na člověka zapůsobí.
Pak jsem ovšem jela podruhé. A ještě potřetí. Najednou jsem zjistila, že už si jízdu užívám s mnohem menší porcí strachu. Těšila jsem se z cesty nahoru a trochu jsem se bála při sestupu dolů, ale nebyla to už taková hrůza. Prostě jsem si zvykla, že padat dolů patří k oné atrakci a nějak to zvládnu.
Je překvapivé, jak moc se jízda na horské dráze podobá životu většiny z nás. Zažíváme spoustu chvil, kdy se nám něco daří, jsme úspěšní a šťastní. Až se nám tají dech, když si uvědomíme, jak dobře se nám něco povedlo. Ať už se jedná o známky či body z nějaké zkoušky, nebo o hodnocení naší práce… Může to být i chvíle, kdy jsme něco vybudovali a vidíme, jak to lidé využívají. Nebo okamžik, kdy se nám podařilo prostě jen vylepšit svůj život – třeba najít si báječného partnera či přivést na svět dítě.
To jsou chvíle, kdy si říkáme, že se nám daří skvěle. Pochválíme se a doufáme, že i v budoucnosti budeme stoupat dál a výš. Plánujeme spoustu dalších věcí, které určitě, snadno a rychle budeme mít také. Jako když vozíky horské dráhy pokračují ve svém vzestupu.
Jenomže pak přijde okamžik, kdy najednou navzdory našemu úsilí následuje pád. Můžete si tisíckrát říkat, že jste udělali všechno, aby váš vozík pořád stoupal do výšin. Prostě přijde chvíle, kdy musíte sklouznout dolů. Ať už zkrachuje firma, ve které pracujete, nebo třeba onemocníte… Je spousta věcí, které nás a naše blízké mohou potkat a některým z nich se zkrátka neubráníte.
Následuje pád, který může být hodně těžký a děsivý. Na síle mu přidají právě naše očekávání. Vždyť jsme přece doufali, že budeme věčně stoupat… Nebo alespoň náš život zůstane stejný, jaký byl teď. Že tyhle plány nefungují? To otřásá naší představou o fungování světa. Pokud se snažíte ze všech sil a začne se vám dařit, tak díky další píli a nasazení zcela jistě budete stále úspěšnější. Nebo ne?
Je to naše mysl, která nám první pády dokáže podstatně ztížit. Věříme, že se všechno porouchalo. A teď už nás čekají jen problémy. Nevíme, jak se jim ubránit, když naše dosavadní postupy selhaly. Jsme bezmocní a bojíme se.
Jenomže pak přijde zase den, kdy překvapivě začínáme stoupat vzhůru. Možná je to proto, že jsme konečně našli způsob, jak vzít svůj život za správný konec. Nebo prostě došlo k souhře okolností, které nám tentokrát umožnily vzestup. Důležité je, že naše vozíky na horské dráze opět směřují nahoru. A my je tentokrát sledujeme už o něco ostražitěji. Je možné, že dříve či později opět přijde pád…
Takhle to pokračuje rok za rokem. Pomalu si zvykáme, že k životu patří obojí. Jsou chvíle, kdy toho hodně vychází. A pak míváme také období, která stojí za nic. Jediné, co se opravdu hodně proměňuje, je naše mysl. Postupně zjišťujeme, že nikdy nevystoupáme až k nebesům. A také nikdy nepadáme tak hluboko, aby nás to úplně zničilo. Už jsme si jistí, že obojí patří k životu.
Jak sbíráme zkušenosti, naše potíže se nám začnou zdát o mnoho menší. V duchu žasneme nad tím, jak jsme si mohli dělat kdysi starosti s banalitami, které nás tehdy potkaly. Strávili jsme hodně času utrápení a nešťastní kvůli tomu, nad čím bychom dneska jen mávli rukou.
Říká se, že stárnutím lidé také moudřejí. Možná to souvisí právě se skutečností, že se postupně učí jezdit na horské dráze života. Už se netrápí kvůli tomu, že jejich vozíky nedojedou až kamsi do vesmíru. A vědí, že po každém pádu následuje zase cesta vzhůru.
