Láska hory přenáší

Užíváte si radost z toho, jací jste a jak žijete? Máte rádi lidi kolem vás? Pro někoho je to docela obtížný úkol. Je to však cesta, díky které si budete svůj život vychutnávat mnohem víc. Jak toho můžete dosáhnout?  

                                      Lidé si obyčejně přejí, aby se cítili lépe. Pod slovem „lépe“ si každý představuje něco jiného, záleží na jeho životní situaci. Většina z nás, ať už jsme na tom jakkoliv, touží po tom, abychom byli milováni. Aby nás lidé kolem měli rádi, aby si nás cenili, aby měli radost z naší radosti. Když nás ti druzí mají v oblibě, cítíme se prostě dobře. A právě láska a sympatie ze strany těch druhých je něco, čeho nikdy nemůžeme mít příliš.

                                      Když toužíme po skutečné lásce a přijetí, někdy omylem nacházíme to, co si se slovem „láska“ či „sympatie“ často pleteme. Někdo používá zdánlivou lásku k manipulaci druhými – „Mám tě rád, tak to udělej tak, jak chci já.“ Té můžeme mít dost během krátké chvíle. Opravdová nemanipulativní a přijímající láska nás bere takové, jací jsme, a prostě nám jen fandí. Má z nás radost a netrvá na tom, abychom byli jiní.

                                      Zajímavé je potkat lidi, kteří skutečně mají rádi ty druhé. Bývá to pro nás velice příjemná zkušenost, když můžeme chvíli trávit čas s někým, kdo nás prostě má rád. Často nás překvapí svým soucitem či radostí z toho, že jsme takoví, jací jsme. Setkání s ním je osvěžením. Do určité míry má tuto dovednost rozvinutou každý z nás. A můžeme ji v průběhu života posilovat.

                                      Se skutečnou láskou a přijetím jsem setkávala u lidí různých věkových kategorií, obvykle to však byli lidé starší či se spoustou životních zkušeností. Spojovala je jedna důležitá věc – bývali poměrně spokojení sami se sebou, měli rádi i sami sebe, ne jenom ty druhé. Jako by měli rádi sebe samotné natolik, že dokázali mít rádi i ty druhé. Vypadalo to, že díky nějakému kouzlu dokázali být vděční za svůj život i za setkání s těmi druhými.

                                      Začala jsem hledat, čím to je, že mají takový dar. Vždyť být spokojený se svým životem by chtěl každý. A postupně jsem zjišťovala, že měli rádi lidi. Nestarali se, jestli si daný člověk jejich náklonnost nějak zaslouží, prostě ho jen měli v oblibě. Překvapivě díky tomu nebyli zranitelnější – díky své lásce dokázali snadno odhadnout, kdy je ten druhý chtěl využívat, a s úsměvem mu řekli „ne“. A třeba se s ním i rozloučili, protože jim ubližoval. Přitom ho ale nezačali odmítat. A se sebou zacházeli úplně stejně jako s těmi druhými.

                                      Když jsem vymýšlela, jak to udělat, abych se jim dokázala co nejvíc podobat, zjistila jsem, že to není až tak složité. Většina lidí má v sobě schopnost mít rád sebe i ty druhé, jen k ní přistupujeme každý trochu jinak. Někdo se jí bojí, tak ji zatlačuje do pozadí. Někdo ji má ukrytou za přesvědčením, že není dost dobrý, aby měl rád ty druhé. Obecně bývá často oslabena či ochromena strachem z něčeho či o něco. Stačí trochu překonat své obavy a najednou můžeme mít rádi lidi.

                                      To se pěkně řekne, ale horší je, jak to vykonat. Zvlášť když se málokomu chce rozebírat a zpracovávat své strachy a obavy. Existují ovšem i způsoby, které jsou přístupné komukoliv – a pomáhají tuto naši schopnost rozvíjet také. Možná o něco méně, ale časem se díky nim třeba odvážíme odložit některé ze svých obav a pak půjde všechno snáz. Jedním z nejjednodušších je myšlenkové cvičení, kterému můžeme věnovat každý den minutu či dvě. Prostě si zkuste párkrát zopakovat větu, kterou si sami připravíte. Měla by znít nějak takhle: „Přeji si štěstí pro všechny lidi.“ nebo „Mám rád lidi kolem sebe.“ Můžete to ještě vylepšit představou lidí okolo, jak se na vás usmívají a jsou vůči vám přátelští.

                                      Vypadá to zvláštně, ale díky tomuhle pravidelnému cvičení časem zjistíte, že se víc zabýváte myšlenkou, že vlastně lidé stojí za to, abyste je měli vcelku rádi. I když třeba nejsou zrovna ideální. Nemusíte ostatně mít rádi všechny. Zejména zpočátku asi budou lidé, k nimž prostě sympatie či soucit pociťovat nemůžete. Není to ani potřeba. Třeba časem budete mít rádi i je, protože mít je rád neznamená souhlasit s jejich činy. Matka milující své dítě nemusí být ráda, že ono dítě třeba někomu ublížilo. Může jej za to potrestat. Ale  miluje ho i tak.

                                      Jde spíš o to, že jak začnete pomalu cítit lásku, soucit a přijetí vůči ostatním lidem, začnete mít stále víc lásky i pro sebe samotné. A to je velmi příjemná zkušenost.