Už jste slyšeli o experimentu nazývaném „nepodmíněný příjem“? Někoho nadchla myšlenka na svobodu, kterou slibuje. A další lidé se obávají, že povede ke zchudnutí všech. Co si o něm myslíte vy?
Snili jste někdy o ráji? O místě, kde byste nemuseli vůbec nic dělat, a bylo by o vás postaráno? Prostě by stačilo ulehnout do měkké vyhřáté trávy, ke svačině utrhnout něco ze stromů kolem a dělat jen to, do čeho budete mít chuť? Zřejmě je to občas přání společné všem lidem. Napadne vás třeba ve chvíli, kdy se vám nechce vstávat do zaměstnání. Nebo když máte za úkol něco nudného či naopak příliš náročného. Jak krásné by bylo pracovat jen tehdy, když se vám bude chtít. A zabývat se tím, co člověka opravdu těší…
Když se mi poprvé doneslo, že někde experimentují s jakýmsi příjmem pro každého občana bez ohledu na to, co dělá či nedělá, zaujalo mě to. Koho ostatně ne. Většina z nás si alespoň občas pomyslela, jak krásný by byl takový život. Nemuseli bychom pracovat kvůli penězům. Svoboda, kterou tak získáme, je až nepředstavitelná. Je jen na nás, jestli budeme studovat, povalovat se či rozjíždět nový úspěšný projekt.
Jenomže hned vzápětí jsem si uvědomila to nejdůležitější: Kdo to bude platit? Jistě, ekonomové nás upozorní na velké zvýšení daní pro ty, kdo se rozhodnou vydělávat peníze svou prací. A hovoří i o tom, že něco takového může mít vliv na jejich rozhodnutí pokračovat v ní.
Myslím, že potíží, kterými za podobný zdánlivý ráj zaplatíme, je mnohem víc. Peníze jsou totiž kouzlem, které v dnešní době navzdory různým problémům funguje. Představuje způsob, jak – přinejmenším v Evropě – poskytnout lidem za jejich dřinu přiměřenou protihodnotu. Pokud něco potřebuji, musím také něco poskytnout. Není možné stále jen natahovat ruku a přijímat.
V současné době se tento vztah mezi penězi a prací trochu proměňuje. Někdy dochází k tomu, že jsou i lidé, kteří je získávají bez úsilí. To se nelíbí ostatním. Každá společnost dokáže přijmout péči o několik podobných členů. Pokud však jejich počet vzroste, najednou se cosi změní.
Proč by někdo měl zrána vstávat do práce, když má prostředky na živobytí zajištěné a může se seberealizovat něčím, co ho opravdu baví a zajímá? Pak najednou zjistíme, že soused, který býval zručným instalatérem, se konečně začal zabývat chovem papoušků. A další známá místo práce v hypermarketu maluje vcelku ucházející obrázky.
To vše je obdivuhodné. Přinejmenším do chvíle, než zjistíte, že si za své peníze těžko koupíte rohlíky. Jedna z pekařek vyrazila na cestu kolem světa a druhá studuje. A v hypermarketu dochází zboží. Nejsou řidiči, kteří by je dovezli. Od bývalé prodavačky se dozvíte, že ji to nezajímá, protože se konečně může pustit do pěstování okrasných květin.
Když zkusíte všem lidem nabídnout život v ráji, zjistíte, že na něj tak nějak nejsme stavění. Nejspíš nutně potřebujeme trochu starostí a vědomí, že se o své přežití musíme zasloužit. Pokud dostaneme všechno, co potřebujeme, bez jakéhokoliv úsilí, něco je špatně. Najednou nevíme, jak se získanou svobodou správně naložit. A díky tomu brzy nemáme ani onen ráj.
Proto jsem vděčná za to, že většina příjmů je u nás podmíněných. Díky nim každé ráno vstává spousta lidí, aby se postarala o věci, které považujeme za skutečně důležité. A hodně z nich zůstává vzhůru do noci, protože to jejich zaměstnání vyžaduje. Jejich práce možná není úplně taková, jakou by si vybrali. Ale my všichni tak máme možnost nakupovat v pekařství rohlíky, jezdit autobusem či si nechat opravit pračku.
