Dnes si rodiče i učitelé lámou hlavu nad tím, jak vyučovat takzvanou sexuální výchovu. Nakolik dát nahlédnout do tohohle tajemství dospělých dětem? A jak to udělat?
Určitě už jste narazili na články, které se zaměřují právě na tohle. Kladou si otázky, týkající se rození dětí i všeho, co mu předcházelo. Hovoří o výzkumech i o zkušenostech různých odborníků i „neodborníků“. Nabízejí spoustu zaručených rad a doporučení.
Zdá se, že tenhle problém leží na srdci spoustě lidí. Trápí se s tím, jestli malým dětem prozradit, že miminka nepřináší čáp. A v jakém věku jim nabídnout myšlenku, že se musí něco stát mezi mužem a ženou, aby se ono děťátko vůbec objevilo. Navíc je potřeba vysvětlit jim, jak je to s láskou a proč zrovna tihle dva lidé spolu žijí…
Je zajímavé, že tolik nejistoty vzbuzuje právě tato záležitost. Vždyť rodiče mají i spoustu jiných tajemství. Vědí děti, jak je to s dárky pod vánočním stromečkem? Nebo kam putuje velká část výplaty, kterou máma s tátou přinášejí každý měsíc domů?
Možná je to proto, že žijeme tak daleko od přírody. Nemyslím teď orchideje v květináči, o které se jistě vzorně staráte. Ani park, kam si občas chodíte zaběhat. Příroda, která mnohým z nás chybí, je cosi mnohem přízemnějšího. Patří k ní rození i umírání, láska i nenávist a spousta toho, čemu se dnes vyhýbáme.
Pokud si v restauraci pochutnáváte na steaku či třeba na stehnu z husy, těžko se vám vybaví zvíře, které kvůli tomuhle jídlu žilo a zemřelo. Když si obujete kvalitní boty, určitě se nezabýváte myšlenkami na vepře či třeba krávu, která onu kůži nosila před vámi. No a nad kuřecími paličkami se přeci nesluší uvažovat o tom, že před pár týdny se z vajíčka vyklubal malý chomáček peří, aby teď skončil u vás na talíři.
Tohle všechno dřív patřilo k běžnému životu. Nikdo se nepohoršoval nad tím, že husa s houserem mají housata a my z nich časem pořídíme chutnou pečínku. Každý to však věděl, dokonce i malé děti. Někteří rodiče se jim to pokoušeli zatajit, aby „dětem nebylo smutno“, ale velmi brzy se taková tajemství provalila. Nejpozději ve chvíli, kdy zvídavá mládež sama viděla přípravu budoucího oběda na dvorku před domem.
A protože děti v určitém věku jsou realisté, kteří prostě přijímají věci tak, jak jsou, zvykly si na to. Nemusely přemýšlet, jestli je to dobře nebo špatně. Prostě to patří k životu.
Rodiče nepotřebovali spousty slov, aby jim mohli něco takového vysvětlit. Aby je to nijak netraumatizovalo. Nevylekalo. Netrápilo. Prostě tohle patří k jejich způsobu života. Samy si obstarávaly informace o tom, proč ten směšný kohout tahá křídlo po zemi kolem slepice a pak jí skočí na záda. A že se kvočně za nějakou dobu z vajíček vylíhnou kuřátka? Když tam bude hodně kohoutků, čeká nás několik skvělých nedělních pečínek…
Možná si děláme hodně starostí s něčím, co se dá vyřešit mnohem snáz, než si myslíme. Děti opravdu nejsou hloupé. Pokud mají přístup k přírodě se vším všudy, zjistí si toho spoustu samy. A v době, kdy na to budou optimálně zralé.
Nepotřebujeme jim vnucovat informace v nějakých složitých přednáškách plných našeho studu či obav, abychom jim to řekli dobře. Nemusíme se trápit tím, kolik z našich tajemství by se měly právě teď dozvědět. Pokud jim nabídneme příležitost, samy si najdou, co budou v daném věku potřebovat. A zeptají se na to, co opravdu chtějí vědět.
Odložte učebnice kamsi do knihovny a místo nich si pořiďte párek zvířat. Nebo se domluvte se sousedy, kteří je chovají. Třeba i ve škole rádi ušetří hodiny výuky tím, že dětem nabídnou mnohem zajímavější formu poznávání. Uvidí na vlastní oči, jak se živé bytosti rodí, vyrůstají, dospívají, umírají… To všechno si zcela jistě zapamatují lépe než jakousi kapitolu z biologie či z občanské nauky.
A pak se můžete v klidu usadit do křesla a odpočinout si. Děti si už potřebné informace obstarají samy, se zájmem a ve správném věku. Nejspíš jim budete muset odpovědět na pár otázek, ale o morčecí rodině se hovoří mnohem snáz než o tom, co děláte večer s maminkou v ložnici…
