A co na to ti druzí

Moc ráda bych... Ale co by na to řekli ostatní? Také se vám stává, že vám tahle jednoduchá otázka brání žít tak, jak byste si opravdu přáli? A je to skutečně nutné? 

Před mnoha lety jsem narazila na básničku, ve které se píše, že až bude autorka starou ženou, bude nosit fialové šaty, posadí se klidně na chodník místo na lavičku a dovolí si dělat další spoustu věcí, které nyní nedělá. A chtěla by. Moc. Tehdy mi tenhle text připadal tak trochu podivný. Jako dítě jsem tolik nechápala, proč se do toho všeho nepustí hned. Očividně byla dospělá a toužila takhle žít.

Pak přišly roky, kdy jsem potkávala spoustu velmi podobných lidí. Také měli různá přání, jak by si chtěli zařídit svůj život. Co nosit za oblečení, jak trávit víkendy, co si dát k jídlu... A nedělali to. To už jsem se odvážila zkoumat, proč žijí jinak, než by si přáli. Zjistila jsem jednu zajímavou věc - ať vyslovená, nebo nevyslovená odpověď na mou otázku zněla ve většině případů: "A co by na to řekli ti druzí?"

Většina lidí se stará, jak je přijímají lidé, mezi kterými žijí. Jestli je budou mít rádi, nebo naopak odmítat. Zdali je nezkritizují, nepomluví. A tomu podřizují spoustu věcí ve svém životě.

Tohle vše funguje ve prospěch daného společenství i jednotlivých lidí, pokud se jedná o opravdu důležité věci. Je přece výhodné, když nikdo ze sousedů nehází po druhých kamením, nerozbíjí jim dveře a nekrade. Potom se všichni mohou v klidu zabývat svými životy bez toho, aby museli řešit problémy způsobené těmi druhými.

Pro hodně z nás se ovšem obava z pomluvy či z kritiky ze strany těch druhých stala něčím, co je zbavuje svobody i v oblastech, kde bychom se vůbec omezovat nemuseli. Trápíte se třeba s tím, že jste si vzali nemoderní oblečení. Nebo že vaše okna jsou už dlouho nemytá. Či máte ve zvyku venčit psa v době, kdy to nikdo jiný nedělá. Že byste dokonce v létě vyrazili ven bosky? Nebo vozili svou kočku na vycházku v kočárku pro zvířata? Co by na to řekli sousedé?

Je pravda, že sousedé pořád něco říkají. A někteří z nich dokážou vyprávět až neuvěřitelné historky o těch druhých. Přece si tím upevňují sebevědomí, zlepšují náladu a mají k dispozici zajímavou náplň času. Snad odjakživa bylo v každém společenství několik lidí, kteří věděli, jak se zrovna daří těm druhým. A dokázali to barvitě podat ostatním. Zřejmě je to k něčemu dobré.

Problém přináší teprve chvíle, kdy nás strach z podobných historek omezuje v tom, co bychom si přáli udělat. Tahle potíž se většinou týká právě lidí, kteří by ostatním svým jednáním neubližovali. Snadno si spočítají, že vyhrávat na trumpetu kolem půlnoci škodí těm druhým. Ale na druhé straně si dělají starosti s tím, jestli si ostatní o nich neřeknou něco špatného, když přijdou z posezení v restauraci až kolem půlnoci.

Narovinu - něco špatného si o nich určitě řeknou, protože existují lidé, kteří by našli nějakou chybu i na andělovi. I kdybyste žili naprosto nudným a šedivým životem, pomluví vás - třeba za to, jaký jste suchar. Ale stejnou měrou budou kritizovat někoho jiného, kdo chodí z hospody každý večer opilý. Nebo má kromě manželky i dvě milenky. Nebo dělá něco, čeho byste se nikdy neodvážili. Za nějakou dobu si na to zvyknou a přestanou o tom hovořit.

Dobrá zpráva je, že většina lidí se stejně zajímá především o sebe. O to, jak působí na okolí. Jestli mohou žít tak, jak by si přáli. A jak si zařídit ještě příjemnější život. Zvláštnosti vás i těch ostatních jim ho mohou nakrátko zpestřit. Ovšem po pár týdnech si ani nevšimnou, že děláte něco nezvyklého. Pokud vyrazíte bosky poprvé, nejspíš je to zaujme. Ale podesáté už si toho všimnou leda v případě, že si zrovna zabodnete do nohy připínáček a legračně poskakujete.

Začít žít tak, jak bychom si přáli, chce často velkou odvahu. Někteří z nás to dělají a sem tam to dokonce přeženou. A kupodivu se jim nic nestane. Pár dní o nich hovoří lidé, kteří si z kritizování druhých udělali náplň svých dní. Ale za několik týdnů či měsíců už to nikoho z nich příliš nezajímá a nechají ty druhé, ať si žijí po svém. Je to ostatně nejjednodušší.

Zkuste si obléct ty fialové šaty už teď. Alespoň občas. A posadit se na chodník. Pokud po tom toužíte. Nikomu tím neubližujete. Když budete čekat, až zestárnete, zjistíte jednou, že to bylo zbytečné. Staří lidé se tolik nebojí kritiky těch druhých ne proto, že by měli povoleno jiné chování. Prostě jen v průběhu života zjistili, že je druhým víceméně jedno, jak se chovají - pokud tedy jim opravdu neubližují.

Když to zkusíte už dnes, ušetříte spoustu let života. Můžete je strávit tak, jak si přejete. Být tím, kým chcete být.