Já ty severské detektivky číst nebudu, trvám si na svém a brouzdám katalogem knihovny. Dobře, tak tedy jednu bych mohla, když o tom tak všichni mluví…
A navíc, hodí se mi do projektu 1001 knih, které musíte přečíst. V seznamu http://www.listology.com/ukaunz/list/1001-books-you-must-read-you-die má totiž číslo 157!
Brrr, je mi trochu zima už tak, a navíc otevírám knížku v modrošedém obalu, která působí studeně sama o sobě. Jedná se o román dánského autora, jehož dílo není průměrnému českému čtenáři pravděpodobně neznámé. Peter Høeg na sebe upozornil již dříve, prvotinou Představy o dvacátém století (Argo 2003). Patrně nejznámější je ale právě román Cit slečny Smilly pro sníh (1997), který byl také zfilmován a u nás uveden pod názvem Stopy ve sněhu. Loni také vyšla zatím poslední autorova novinka Děti chovatelů slonů.
Sám autor se označení „detektivka“ brání, a je pravda, že v mnohovrstevnatém příběhu je hra na detektivy a vrahy jen jednou rovinou, která vás pohltí spíše v druhé části knihy. Její začátek může být pro někoho rozpačitý. Než si totiž na podivínku Smilly, světovou odbornici na morfologii ledovců, zvyknete, uplyne několik stránek. Smrt jejího malého kamaráda Izaiáše spouští dějovou linii, která vede čtenáře přes tajné archivy až na palubu lodi s tajemným nákladem mířícím, samozřejmě spolu se Smilly, k ostrůvku u západního pobřeží Grónska.
Hlavní hrdinka je místy tak chladná jako sníh, led a čísla, která dokáže neskutečně silně vnímat a popsat. Přesto jí budete od začátku asi fandit jako já. Napůl Gróňanka a napůl Dánka není jedinou zvláštní postavou v tomto příběhu, ovšem její charakter je nejlépe propracován.
Autorův styl psaní je zpočátku trochu těžce uchopitelný a v průběhu čtení mohou nedočkavce zdržovat popisy zimy, sněhu, techniky a všeho studeného, ale jen pokud si v nich nenajde své kouzlo. Potom už vás kniha nepustí až do samého konce, který někteří však hodnotí jako rozpačitý.
Co si pod tím představit? Co třeba tuhle pasáž: „Vyprávěj, budou mi říkat. Abychom pochopili a mohli to uzavřít. Mýlí se. Člověk může uzavřít jen to, co nechápe. Nic se nerozhodne.“
Myslím si, že knihu musíte přečíst, už jen proto, jak těžce se mi o ní píše, neboť se mi dostala pod kůži. Tak jako zalézá zima pod nehty, drží se mě a vím, že se k ní rozhodně ještě někdy vrátím. To až bude zase třeba jednou v dubnu sněžit :-).
