...a nová slibná autorka na literární scéně. Postindustriální krajina, záhadné zmizení mladého muže a sociální sonda do torza obyvatelstva záhadného domu číslo 6.
Pestrá směsice, která slibuje silný čtenářský zážitek. Najdete ho, ale ne stejnou měrou ve všech zmíněných rovinách.
V ostravské scenérii vítkovických železáren se nachází obytný dům v pokročilém stadiu rozpadu, který obývají lidé, o jejichž existenci by se dalo říci téměř to samé. Sice jsou naživu, ale několik let tu už jen přežívají. A vypadá to, že jeden z nich už dokonce ani nežije… Vražda? Kdo je pachatel? Jaký byl motiv? Nebo je to jen nějaké nedorozumění? To vše musí zjistit mladý detektiv, který se k tomuto případu dostává téměř jako slepý k houslím.
Na policejní stanici jednoho večera zazvoní telefon, který zvedá Adam Vejnar. Na druhé straně se ozve hlas starší ženy, která naléhá na dořešení případu, v němž je pohřešovaný její syn Martin Prchal. Ano, právě z toho domu č. 6. Ač má tuto záležitost na starosti Vejnarův kolega, události dostanou jiný spád. Vejnar vyšetřování přebírá trochu nedůvěryhodně a zbrkle, ale to autorce po několika stránkách nejspíše odpustíte. Začíná totiž cesta do hlubin duší obyvatel domu, který mohl být díky stavebnímu slohu (tzv. bruselský styl uplatňující se po úspěchu, který zaznamenala československá účast na EXPU 58 v Bruselu, nejen v architektuře) prohlášen památkou a zachován i přes plány developerské firmy, kdyby však v něm bydlel někdo, kdo má o to zájem. Tedy kromě Prchala.
Vejnarova snaha vypátrat, co se s Martinem Prachalem stalo, je lemována značnou neochotou jeho sousedů: „Paně, ja nemam čas na cypoviny. Děcko leži s horečkou, musim jit nakupit a do doktora. Všistko, co sem mohla, sem už řekla,“ zabouchne mu před nosem dveře jedna z obyvatelek domu – Iveta Matuševičová. Ale ani ostatní nejsou příliš sdílní, a Vejnar tak začíná tušit, že i rádobysprávce Štech, bývalý fotbalista Kieczko, slovenský rom Horváth a stará popletená paní Vranovská mají svá tajemství. Situace se přiostřuje tím, že se Vejnar do domu rozhodne nastěhovat, čímž vyřeší i své bydlení po tom, co se s ním rozešla přítelkyně.
Dialogy a promluvy jsou na knize největší lahůdkou. „Smrad tu byl vždycky. Když nic nechcipně ve sklepě, tak tu pachnu chcanky od koček a kanal je tež furt čut. To si nevyberetě. A pak se mě pytatě, čimu to tu nekupím.“
V pozadí nezůstává ani detektivní zápletka, ale začne být zajímavá spíše až v okamžiku, kdy se příběh chýlí ke konci a nastává čas odhalení.
Působivé jsou názvy prvních kapitol, jako je Vítkovický Brusel, Ocelový život, Marilyn z kantýny, bohužel ty další již takovou poetiku nemají. Prostředí ale rozhodně svébytnou atmosféru nepostrádá a z některých stránek ještě ucítíte poslední výdech z tlam železárenských pecí. Možná si budete chtít při čtení oprášit z rukou všudypřítomný popílek či si otřít boty od bahna z cestičky, která vede do pekel.
Osobně se musím přiznat, že na příběhy z polomrtvých krajin zasažených těžkým průmyslem nebo důlní činností netrpělivé čekám dlouhou dobu. Snad proto, že jsem… že jsem se kousek od takového místa narodila a rozhodla jsem se tu žít. V lidech něco muselo zůstat, vím to, a jsem moc ráda, že se to Nela Rywiková pokusila poodhalit, a jako debut to nevyznělo vůbec špatně. Právě naopak.
Dům číslo 6 / Nela Rywiková. Brno: Host, 2013. 275 s.
