Nad druhou knížkou v seznamu jsem zajásala – McEwan – to bude paráda (četla jsem jeho Betonovou zahradu, v plánu mám i Pokání, takže proč se nyní nepustit do Soboty). Ian McEwan, významný anglický prozaik, je určitě českému čtenáři znám. A to nejspíše v podobě „buřiče“ a autora, který svým dílem rád šokuje. Sobota vás taky překvapí, ovšem tím, jak je jiná…
Ian McEwan
Sobota
[Saturday (2005)]
Vydalo nakladatelství Odeon v roce 2006, 256 s.
Přeložila Marie Válková
Londýnské ulice na obálce a hodinky ukazující datum 15. trochu nastíní aranžmá příběhu. Je 15. února 2003, jsme v Londýně a samozřejmě… je sobota. Neubránila jsem se při čtení představám o svojí ideální sobotě. Hlavní hrdina čtyřicátník Henry Perowne ji rozhodně neprožije. Ráno se budí před čtvrtou hodinou a je znepokojen výjevem, který spatří z okna – hořícím letadlem mířícím k letišti Heathrow. Než se dostane zpět do postele, stihne ještě v kuchyni promluvit se svým synem. A věřte, nebo ne, trvá to dalších padesát stránek, než Henry opět vstává, aby začal plnit svůj sobotní plán – squash, nákup, kontrola pacientů, rodinná večeře…
Během úvodní části se dozvídáme o Perownovi podstatné věci, je neurochirurg, má dvě děti a manželku, kterou stále (díkybohu – citace :-)) miluje. Hmmm, nebude to tak trochu nuda, říkáte si? A co to klišé, že všichni lékaři při operacích poslouchají vážnou hudbu?
Nebojte se, nuda to nebude, i když hlavní akční zápletka přichází ještě asi za 30 stránek. Od této chvíle vás to ale nutí číst dál a dál. I ne příliš bystrý čtenář pochopí, že menší nehoda, která se Henrymu přihodí cestou na squash, bude mít daleko větší důsledky.
Den, ve kterém se ocitáme, je vyhraněn také protiválečným pochodem v Londýně, v Evropě se totiž protestuje proti válce v Iráku. Sobota je tak zároveň jedním z děl reflektujícím „období po 11. září 2001“. Můžete si proto najít více rovin, jak ji číst.
Já jsem si vybrala oblast vztahů, obzvláště na mě zapůsobil vztah otce (Henryho) a jeho dcery (nadějné básnířky), a zároveň i jejího dědečka (z matčiny strany). A dále potom Henryho a jeho matky pobývající v ústavu (která trpí onemocněním, na jenž je i tak špičkový lékař krátký).
Protože příspěvky o knihách na tomto blogu nepíši jako typické recenze, ale spíše osobní postřehy, myslím, že by to mohlo k samotnému nalákání stačit… a pokud ne, tak teď klasická otázka: „Opravdu musíme knihu přečíst, než zemřeme?“ A více i méně vážné odpovědi…
Máte rádi lékařské příběhy a obzvláště ty, kde se to jen hemží odbornými termíny? ANO – přijdete si na své, když se Henry hrabe v mozcích svých pacientů…
Zajímáte se o efekt motýlího křídla? ANO – i na něm je částečně příběh založen
Nevíte, jak vpasovat 24 hodin na 256 stran? ANO (dozvíte se to)
Chcete opravdu vědět, na co chlapi myslí při svém sportovním výkonu a jak vaří neurochirurgové? ANO
Sledujete mediální problematiku a „vrtění psem“? ANO
Máte rádi dynamické dialogy? NE (ty mně tady trochu chybí)
Nechce se vám přemýšlet o válce v Iráku? NE (tady totiž budete muset)
Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla, kdyby nebyla na seznamu, podle recenzí nebo jen záložky na obálce bych po ní nesáhla. Nakonec mě ale přinutila k mnoha zamyšlením, kterých rozhodně nelituji.
A na co se těším teď? Otevírám třetí knihu ze seznamu, a to O kráse (Zadie Smith)…, ale přemýšlím, zda se nepoohlédnu po Paní Dallowayové, která má podle recenzí a doslovu k Henrymu velmi blízko...
A abych se ze seznamu nezbláznila, dočítám také publikaci Knihy a typografie (tak trochu pracovní povinnost) Martina Peciny a také listuji Debordelizací hlavy (Ivo Toman).
A mimochodem, zítra je sobota :-)
