Shodneme se na tom, že empatičtí lidé nezraňují svým projevem ostatní? Pokud ano, pojďme dál. Moje kámoška říká poslední dobou čím dál tím častěji: "Lidi jsou tak zlí."
Dnes je pro mě zvláště těžké zformovat myšlenky do slov, aby byly pochopeny správně, tak jak chci.
Sousedka mi onehdy děkovala, že jsem empatická. Takže jsem začala přemýšlet, zda jsem skutečně tak empatická, jak mi okolí tvrdí. A zjistila jsem, že to se mnou není tak růžové. Nicméně jsem také zjistila, že mnohokrát musím stát za svým, ačkoliv to není protějšku zrovna příjemné.
Kde je končí empatie a začíná upřímnost? Kde končí empatie a začíná sebeobrana?
Shodneme se na tom, že empatičtí lidé nezraňují svým projevem ostatní? Pokud ano, pojďme dál.
Moje nejmenovaná kamoška poslední dobou často opakuje: „Lidi jsou tak zlí. Víc než dřív.“ Je fakt, že kámoška tak soudí dle diskuzí v zájmových skupinách na sociálních sítích. To se však také počítá. Patří do k dnešnímu životu, více než dříve. Už i skupiny pekařů a zahradníků, o kterých jsem si myslela, že jsou „vyklidnění“, se vesele „hejtí.“
Vezměte si, že upečete svůj první chleba, není sice kulatý, ale je spíš placatý a ano, trošku i prask. A zezadu se připekl. Ale je to první, vlastní, domácí, kváskový chleba a tudíž sdílíte do skupiny nadšenců s nesmělým: „Moje prvotina.“. Sesype se pravděpodobně spousta pochval a srdíček, ale mezi nimi: „Co to je za placku“, „běžte si raději do Alberta pro rohlíky“ atd. Tvůrce bochníku se cítí dotčen a zraněn. Mezi stovkami krásných a povzbuzujících komentářů se najdou i ty necitlivé, hrubé, zlé, vulgární. Celý den má zkažený. Proč to někdo tak škaredě píše. I jedno hovínko dokáže zkazit celou polívku, říká můj jiný nejmenovaný kolega. Vždyť to byla prvotina, nadšení je na nule. Nadějný pekař znechuceně vyráží pro úhlednější bochník do Večerky.
Po cestě prochází kolem 80 leté sousedky, která svádí marný boj s plevelem, aby zachránila pár statečných tulipánů. „Že se na to nevykašlete, paní Smutná. Stejně Vám to zase zaroste.“
Jsme naštvaní co se děje kolem nás, ale místo abychom sami šířili pohodu, klid a příjemnou náladu, snažili se vzájemně podpořit, přispíváme ku všeobecné zuřivosti. Zřejmě je to přirozené vyústění situace. Nevím.
Jsme různí a máme různé názory. Nicméně faktem je, že hejty se množí.
Já sama jsem kolikrát odvážná jako hrom a střelím na facebook statečné věty. Nicméně kdybych autorku bochníku potkala, zřejmě bych nasadila přiblblý úsměv a s kýváním hlavy přisvědčila: „No vidíš, Máňo, na poprvé to je super“ a možná bych si i myslela své. Je to srabské nebo empatické?
Je naprosto zřejmé, že na sociálních sítích jsme hrdinové, skvěle se orientujeme v dané problematice a náš komentář typu: „to je ale blb“ naznačuje, že jsme opravdoví odborníci. Nejvíce odborníků je bezesporu v politice. V těchto komentářích však chybí jakákoliv podložen argumentace, zkušenosti a ochota ke vzájemné diskusi.
Nejspíš by to vypadalo jinak, kdybychom byli tak stateční i v reálném životě. Ale kdo opravdu zvedne zadek ze židle a začne konat? Kdo by byl ochoten jít bojovat, když nejsme ochotni jít ani vyjádřit svůj názor na náměstí v demonstraci. Neházím všechny do jednoho pytle. Je pořád dost i těch statečných. Jen mám pocit, že se ti stateční přelévají zejména na sociální sítě.
Po rozhovorech s pamětníky (mám na mysli své prarodiče a prarodiče známých) jsem nabyla dojmu, že ačkoliv dříve neměli sociální sítě, více komunikovali, byli k sobě ohleduplnější a také byli více stateční a odvážní jít do boje za to, čemu věří.
Sama sociální sítě využívám hojně. Nezastírám. Sleduji zájmové skupiny, dozvídám se trendy. A jsem také ráda, že vidím, co dělají všichni známí, které nemám možnost vídat tak často. V tomto je bezesporu přínos sociálních sítí.
Snad se mi podařilo vystihnout, co bylo třeba a vyznělo to, jak mělo. Nechtěla jsem se zaměřit na sociální sítě, ale pomohly mi vyjádřit, co jsem na začátku článku měla v úmyslu. Buďme na sebe hodnější a nezraňujme se. Jelikož zlo plodí další zlo. To je přece známá věc.
Buďme ohleduplní a vnímaví ke svému okolí. Na sociálních sítích i v terénu. Pokud kritizujeme, nabídněme řešení. A buďme odvážní.
Mějte se. Lenka :-)
