Dědo pojď si hrát.

Někteří prarodiče na vnoučata kašlou. Jiní nevynechají příležitost děti navštívit, jsou kreativní při vymýšlení her. Můj taťka patří mezi ty druhé. Vymýšlí dětem hry. Předem varuji, že jejich realizace je na vlastní riziko.

Když se můj taťka stal dědečkem, probudily se v něm dávno zapomenuté pudy z dětství. Nabyl přesvědčení, že naše děti si hrají málo a špatně, jelikož stále ťápou. Ťápat je slangový výraz, který zavlekl taťka do naší domácnosti. Znamená to: hrát na počítači.

Rozhodl se, že je naučí starodávné hry, jelikož my rodiče jsme v tomto ohledu nepoužitelní. Žádné komerční hry, kterým podléhají dnešní zkažené děti. Naučí je hry, při nichž se chlapci zocelí. Už v dřívějších článcích jsem naznačila, že je taťka velmi spořivý. Jde tedy o to, vymyslet hry těchto kritérií:

• Ke hraní nejsou třeba žádné další pomůcky. Zvláště ne takové, které by se musely kupovat.
• Pomůcky ano – ale pouze z domácích zdrojů, nebo s pořizovací cenou do 10 Kč.

Je třeba zabavit děti levně a kvalitně. To znamená poměr kvalita/cena: 100/0.

Jelikož mám dva chlapce (a taťka měl bohužel nebo bohudíky dvě dcery), naskýtá se širší pole možností.

Pro inspiraci nejen šetrným rodičům uvádím pár příkladů. Hry jsou seřazeny dle stupně rizikovosti, od těch nejbezpečnějších.

Hra číslo 1: Pojď si zaplivat

Hru lze hrát téměř kdekoliv. Na ulici, na zahradě, v lese či parku. S určitou opatrností třeba i na parkovišti. Velmi zábavné je hraní na balkonech panelových domů.

Nejprve se vytyčí cíl a startovní čára, na které se seřadí vedle sebe všichni hráči. Cílem je kyblík, či jakákoliv jiná nádoba.

Pro ulehčení použijeme vodu, nikoliv vlastní tělesné zdroje. Vodu nasajeme do úst v požadovaném množství a na odpočítání raz, dva, tři: pálíme. Pochopitelně vyhrává ten, kdo se vždy trefí do kyblíku. Vzdálenost kyblíku od hráčů se zvětšuje.

Jelikož taťka má skoro 2 metry na výšku, vždy v zápalu hry, zvítězí nad dětmi, jelikož vzhledem ke své výšce má jeho střela výhodnější trajektorii.

Nástavbou hry je vodní bitva, kdy pokročilejší a otrlejší hráči plivou po sobě navzájem.

Hra číslo 2: Vrtulko, toč se

Nevím proč, taťky vždy fascinovalo, vše co se točilo. Takže logicky podlehl pokušení a zakoupil hračku s názvem: Vystřelovací vrtulky. Prodávají se po 10 kusech za 70 Kč.

Jen krátký popis hračky: zatáhnete za provázek a vrtule se roztočí a bleskově, bez varování vzlétne. Směr letu je veličina neznámá. O to větší sranda to je.

Celý nadšený, dorazil taťka jednoho dne na návštěvu, síťovku plnou vrtulí. Potutelný úsměv mi měl naznačit, že něco chystá. Sotva polevila moje ostražitost, vydal se i se síťovkou do dětských pokojů.

Taťka byl tak natěšený, na točící se hračku, že ji doma nevyzkoušel. Představa nadšených dětí byla silnější.  Zatáhl za provázek. Vrtule vzlétla, nečekaným směrem k žárovce. Žárovku trefila a díky rotačnímu pohybu převedla část kinetické energie též na střípky žárovky, které se rozletěly po celém pokoji. Do všech škvír, koutů, poliček, do botiček i skříněk, mezi knížky, do postele a do aktovky.

Během několika minut se ozvala rána a řev mých dětí: „Mami, mami! Děda rozbil žárovku!“  Žárovka byla úsporná a plněná rtutí.

Jsem ráda, že jsem se mohla chopit důkladného úklidu pokojíčku, ke kterému bych se jinak nedostala. Tati díky.

Hra číslo 3: Přežití v divočině.

Jako každý muž, i můj taťka je fascinován ohněm.  Rozhodl se, že naše děti touží po táboráku. Vhodné místo pro táborák se zdála naše okrasná zahrada. Než jsme se vrátili z práce, stačil vytyčit správné místo, v samém středu našeho zeleného pěstěného trávníku a založil fatru. Opékání se dětem líbilo, zazněly i známé táborové písně. Úsilí dědy však neocenil můj manžel, jehož koníčkem je pěstění zeleného pažitu.  Po důkladné likvidaci ohniště zůstal uprostřed zahrady černé vypálené kolo. Taťka se snažil přesvědčit mého rozlíceného muže, že kruh brzy jistě zaroste. Kruh uprostřed trávníku máme dodnes jako vzpomínku na to, že když si přijde taťka hrát za klukama, není ostražitosti nikdy nazbyt.

Hra číslo 4: Maminko, nezlob se.

Je hra, kterou taťka hraje vždy nakonec návštěvy a snaží se mě do ní zatáhnout. Kdo zklidní mé nervy, vyhrál. V této hře úspěšný zatím není.

Musím taťkovi přiznat, že hry se setkávají u synů s úspěchem. S přichodem dědy tuší, že se bude dít nějaké nevídané dobrodružství na hranicích rodinného zákona, které by sami nemohli uskutečnit.

Nám nezbývá, než se zamyslet nad tím, že nejen komerční zábava, je ta pravá. Ten pravý um je v tom, zabavit se prostými hrami, vlastnoručně vyrobenými hračkami tak, jako tomu bylo dříve. Chceme to umět, ale jsme pohodlní a jdeme raději do kina, nebo do lanového centra. A děti jsou pohodlné také. Nikoho neobviňuji. Taková je doba. 

Za realizaci her čtenáři nenese autorka žádnou odpovědnost.

Tati díky. Jsi hluboká studnice inspirace pro mé články.