Cestování přináší všeliké nástrahy. Jakožto matka dvou synů postupně dětem odhaluji úskalí, která cestovní ruch přináší. Ukázalo se, že děti poznají více nástrah, než bylo původně v plánu.
Nastal čas já uznala, že chlapci dorostli do zralého věku, aby poznali všechny nástrahy cestování. Připravila jsem tedy cestu nadmíru plodnou a nabitou všemi cestovatelskými pastmi.
Nabyla jsem totiž nějakým vnuknutím nedávno dojmu, že se chlapci nutně potřebují proletět, a začnou tím pádem konečně žít. Jelikož doteď vlastně nežili, jelikož nikdy ještě neletěli. Tu mi cvrnkly o nos letenky do Budapešti. Jeden let 250 Kč, takže výlet pro celou rodinu pořídím za 2 000 Kč. A to se vyplatí!
Bez váhání jsem vhodila do webového košíku 4 letenky Budapešť a zpět a ejhle cena naskočila na 5 000 Kč. Koupím tedy nejprve dvě letenky a potom ještě dvě, abych měla letenky za babku, těšila jsem se svou vynalézavostí. Jenže ejhle system je chytřejší než já a druhé dvě letenky už mi za babku prostě nedá. Co teď? Nezbývá než koupit letenky za nabízenou cenu. Však mě to nezabije. Ušetřím jinde, myslela jsem si naivně a pořídila jsem 4 letenky pro celou rodinu.
Cena letenek však zdaleka nebyla definitivní.
Za týden od nákupu jsem si náhodou všimla, že na letenkách jsem psaná já, moje dvě děti a zase já . Bylo třeba změnit jméno a nahlásit tátu. Jenže ouha. Změna jména 3 500 Kč. Nová letenka 1 500 Kč. Přikoupila jsem tedy ještě jedno místo. Máme tedy 5 letenek a jsme čtyři. Můžem někoho vzít. Avšak opět změna jména 3 500 Kč. Takže nic.
Jako bonus mají děti to, že oba lety jsou večerní, nic tedy neuvidí a můžou se aspoň těšit na nějaký jiný let, když poletí přes den. Zapomněla jsem napsat, že letíme z Prahy. Takže počítejte se mnou: k celkovým nákladům přidáme cestu autem a parkovné. A jsme zatím na cca 8 000 Kč. Psala jsem už zpočátku, že dětem chci předvést pasti a nástrahy cestování. Je vidět, že se daří.
Nastal den D.
Vyrazili jsme ve 3 odpo. Letíme v 9. Naše přesvědčení, že máme rezervu zhatili dva borci, jeden v bmw a druhý audi, kteří ucpali D1 ťukancem do jiného vozu. To se může stát. Dojeli jsme na čas.
Cestu zpestřoval Jonáš svými všetečnými dotazy: "Mami, kam lítají hovínka z letadla?" Chudáček, je zmaten z naší letní dovolené na lodi v Holandsku, kdy měl zakázáno se koupat v marínách.
Let proběhl dle plánu a před půlnocí jsme již všichni netrpělivě postávali na zastávce autobusu, který nás měl dopravit k nejbližší stanici metra. Cestu mám do detailu naplánovanou, jako vždy, bus+metro a jsme tam. Nejlevnější varianta, ať konečně někde ušetřím. Řidič busu z letiště, zn. Ikarus, se rozhodl, že zvládne trasu ujet stejně rychle, jako metro. Díra, nedíra. Tlumiče už stejně dávno nechal někde u letiště na periferii. Hurá na metro. Až po několikátém seběhnutí a vyběhnutí schodů ze stanic metra, nám došlo, že ze se metro po půlnoci mění v noclehárnu a metro prostě nejezdi.(lonťáci no)
Ačkoliv jsem děti kolem 1 ranní hodiny nechtěla ochudit o zážitky tepajícího velkoměsta, když bez mrknutí a s otevřenou pusou civěli na každého opilce (a že bylo, na co se koukat), manželovi zarudlé oči mě přesvědčily. Mávla jsem velkoryse na taxíka. 17letá slečna taxikářka ovládala jen jeden světový jazyk, a to madarštinu. Na místo nás však dovezla cobydup.
Druhý den nás čekaly Szechenyiho lázně. Největší komplex lázní v Evropě. Představuji si, že do těchto lázní létají milionáři z Prahy svými soukromými tryskáči. Podobně jako my. My letíme nízkonákladovkou, ale náklady máme stejné, jako milionáři.
Návštěva lázní probíhala standardně. Posvačili jsme uležené řízky s rozdrobeným chlebem na lavičce a jako deklík si dali domácí perníkovou buchtu, která se též po náročném cestování značně drolila. Inspirovali jsme ostatní povaleče, kteří odhodily zábrany a přidali se se svými svačinami k nám.
Hoši se posléze rozhodli, že vyzkouší své brýlky na potápění. To se ukázalo jako dobrý nápad. Již při prvních ponorech totiž zjistili, že návštěva lázní pro ně může přinášet nečekané zisky a začali lovit ze dna bazénů drobné forinty. Mincí přibývalo úměrně tomu, jak se chlapcům nedostávalo kyslíku.
Zvláště Jonáš, který má od narození netypickou narůžovělou barvu pokožky (což se mu snažím vysvětlit jako jeho plus) začal chytat chvílemi purpurové odstíny. Vyhledávání mincí vylepšovali nehybným splýváním na hladině, obličejem důle, čímž neustále iritovali plavčíky, kteří co chvíli přiskočili s nadějí, že se konečně něco děje, protože se někdo topí a bude co dělat.
Výdělečnou činnost zakončili nákupem v místním bufetu, kde se pohádali a následně mi svorně vynadali, že jsem opravdu hrozná maminka, protože jim nechci přispět na vytoužené "chips". Jsou to milí kluci.
Den se chýlil ke konci. Ta největší sranda nás čekala právě na letišti v Budapešti. Letiště pojmenované po Ferenci Lisztovi. Hudebním skladateli, který se narodil v tehdejším Rakouském císařství, měl matku Rakušanku a to je už několik důvodů, proč si po něm Maďaři pojmenovali své hlavní letiště a přejmenovali milého Franze na Ference.
Chaotické chodby, temné labyrinty a šifrované značení na informačních tabulích nás jako protřelé cestovatele nezmátly. Několikrát jsme oběhli letiště zvenku i zevnitř, bryskně jsme se zorientovali a záhy (spíše náhodou) trefili ten správný terminál.
Hurá na bezpečnostní kontrolu. Tu mám nejraději. Vždy jsem vylosována ke kompletní prohlídce exteriérů i interiérů. Na to jsem spoléhala, abych mohla chlapcům vše demonstrovat naživo.
Do kufru jsem záměrně ukryla ostrý kuchyňský nůž, který přesahoval povolené rozměry. Dále tekutiny ve více než povoleném množství (whiskey, šampony, sirup na kašel) a jeden redbul v plechovce. Ostraha se chytila, jak jsem plánovala.
Kufr několikrát přejeli skenerem, aby se ujistili, že je nešálí zrak ani technika a ujistili se, že ten kovový předmět je opravdu nůž. To je vyprovokovalo k další akci a už to mělo rychlý spád. Z kufru lítaly zapařené ručníky, mokré plavky, zbytky řízků, drobky perníku, nakousané sušenky a špinavé ponožky. Co na tom, že za námi stála celá fronta cestujících, kteří kroutili nevěřícně hlavami. Nechtělo se mi vysvětlovat, že se jedná o moderní výchovná opatření, kterými demonstruji chlapcům pasti cestování. Hysterický záchvat Jonáš dostal v okamžiku, kdy sekuriťák popadl jeho tablet a upaloval s ním pod skener. Měl obavy, že tablet skončí v koši s whiskey a mým nožem. Tablet ale prošel a náš kufr (o něco lehčí taky). Chlapci byli naprosto zdrceni, že naše osobní věci skončili v odpadkovém koši. Mise se mi zdařila výborně.
Výlet jsme tedy zdolali:
- dosáhli jsme bezesporu nejdelšího času dopravy - 11 hodin jedna cesta (350 km)
- nejvyšších nákladů - cca 10 000 Kč
- doba čekání na letišti předčila mnohonásobně celkovou dobu let.
Příští let plánuji z Varšavy do Vídně, jelikož z Brna se do Vídně zatím nelétá. Rozhodně to vedení letišti navrhnu.
PS: Zdeněk kroutí hlavou ještě teď, jak se mi něco tak nesmyslného podařilo zorganizovat.
